Největší tragédií mého života je, že nemám výtvarný talent. Moji rodiče si na ledničku nikdy nepověsili můj obrázek a z výtvarky jsem už na prvním stupni základky měla trojku. Proto vždycky, když se setkám s někým talentovaným, cítím podivný mix žárlivosti, obdivu a zvědavosti. Ale protože se umím ovládat, místo abych se na mladou nadějnou tatérku Shinigami vrhla a v záchvatu žárlivosti jí vyškrábala oči, sešly jsme se spolu jedno odpoledne a příjemně jsme si pokecaly. Skromná slečna, která se nebojí sama sebe nazvat “patlalem”, mi znovu připomněla, že za úspěchem tatérů nestojí jenom talent, ale hlavně trpělivost a tvrdá práce. No, třeba až budu v důchodu, uvidíme…

Většina tatérů má nějakou zábavnou vzpomínku na svoje první setkání s tetováním nebo na svoje začátky? Máš taky nějakou?

Tak já mám hlavně pocit, že jsem pořád na začátku (smích). Historku přímo asi nemám, ale jako malá jsem si lepila tetování ze žvýkaček a rodiče ze mě šíleli. Jednou na prázdninách jsem se tím dokonce oblepila celá, udělala jsem si rukávy, chestpiece a tak. Byly hodně malý, tak jsem jich vždycky poskládala třeba čtyřicet. Myslím, že jsem to ani nežvýkala…jen jsem nalepila tetování a zbytek letěl do koše. To je pro mě celkem fajn vzpomínka.

Je vidět, že jsi rostla pro kriminál (smích). A kdy tě poprvé napadlo, že bys mohla tetovat ty?

Já k tomu tak nějak směřovala už fakt od dětství, hodně jsem kreslila. Byl vždycky spíš jen koníček, navíc jsem měla pocit, že mi to moc nejde…že na to prostě nemám talent a určitě se tomu nikdy nebudu věnovat profesionálně. Je to hrozná ironie, vždycky jsem byla takovej patlal. Můj sešit na geometrii byl noční můra každýho učitele. Navíc nemám ani moc umělecky založenou rodinu a postrkovali mě trochu jiným směrem. O tetování jsem hodně přemýšlela, ale odhodlala jsem se, až když jsem já sama šla na svojí kérku. Na tu kérku jsem šla ke strašně milé slečně, která mě pak povzbudila k tomu, abych to zkusila. Hlavně v začátcích mi fakt strašně pomohla, sehnala mi dokonce i můj první strojek a taky první oběť, kterou jsem pod dohledem tetovala. Jinak ta kérka, kterou jsem si tehdy nechala dělat, byl vlk. Hodně se setkávám s vnímáním vlka jako symbolu síly, divokosti a já nevím, čeho ještě. Ale protože vlk uloví přibližně každou šestou kořist, je pro mě spíš symbol vytrvalosti. Prostě zkouší a zkouší. Vidím v tom takovou paralelu s vlastní situací. Často žije na pokraji vyhladovění, stejně jako umělec (smích).

Kde hledáš inspiraci? Když teda pomineme hladové vlky.

Jeden z důležitých zdrojů inspirace je pro mě Marylin Manson. Jeho vizuální umění je zajímavý, ale to mě až tolik nebere. Jeho hudbu miluju, ale mě vždycky inspiroval hlavně jeho přístup. Já jsem byla vždycky taková…svá. Kolikrát jsem kvůli tomu měla problém vycházet s lidmi. A když jsem se podívala na Mansona, viděla jsem někoho, kdo je výrazný a zvláštní a i přes to prorazil. Tak jsem si řekla, že můžu prorazit taky (smích) Je to inteligentní člověk a má zajímavý názory, který se mu podařilo dostat mezi lidi…a o to se teď snažím i já. Dostat mezi lidi svoje nápady a estetiku.

Jasný, inspirace v přístupu. Vidím to na tobě (smích). A co třeba vyloženě inspirace pro návrhy? Jak vypadá tvoje tetování?

Hodně se inspiruju v seriálech a komiksech. Vyrostla jsem na nich. Bývala jsem uzavřená do sebe, tak jsem trávila odpoledne u animáků. Ráda z takových věcí čerpám, protože k nim mám úctu a myslím, že to má váhu i v uměleckém světě. Hodně si vážím těch starých, třeba Looney Tunes je klenot. Věnuju se ale i těm novým, hodně z nich má sice tu dětskou pohádkovou estetiku, ale překvapivě komplikovaný a dospělý příběh.
A pak Burton, jeho věci jsou inspirace pro spoustu lidí a já nejsem výjimka. Hodně lidí má tendence odsuzovat temný věci jako negativní, ale právě Burton tohle prolomil. Jeho věci jsou temný, ale on našel způsob, jak přimět lidi, aby tu temnotu ocenili.

Když tolik čerpáš z takových zdrojů, přebíráš ty postavičky beze změn nebo je stylizuješ?

Obojí. Často zachovávám původní podobu, zkouknu seriál, najdu nějakou zajímavou scénu a přímo z toho vytáhnu tu postavičku. Myslím, že je vhodný zachovat nějak tu autenticitu. Nepoužívám barvy, barvím většinou dotworkem, takže outline je původní, ale detaily vypadají jinak. Takže se dá říct, že je to vlastně moje stylizace. Někdy vezmu původní outline a něco k tomu přidám, mám teď třeba sérii pokémonů, kterým jsem přidala piercingy a podobně.
Moje tvorba má ještě jednu stránku a to jsou všemožný příšerky. Teď jsem zase udělala spoustu nových. Ze začátku mě hrozně motivovalo, že lidi si ty věci vybírali. Je super pocit, když si někdo nechá vytetovat něco, co jsem vymyslela…něco, co pochází čistě z mojí hlavy. Ty animáky dělám ráda, ale pořád má člověk trochu pocit, že to není úplně jeho.

Chápu. Čas od času jsem v téhle souvislosti zaznamenala diskuzi o autorských právech. Jak tohle vlastně funguje?

Jednou jsem s tím byla konfrontovaná. Pustila jsem ven volný návrhy a ozvala se slečna, která byla hodně agresivní. Dostala jsem od ní vynadáno, že to nemůžou být volný návrhy, když jsem to postahovala ze seriálů. Mrzelo mě to, protože jsem to šest hodin kreslila, tečkovala a pracovala na tom. Navíc jsem tehdy neměla ještě ipad, takže jsem to fakt dělala jako blbec fixou tečku po tečce.
Každopádně co se těch autorských práv týká, je to taková šedá zóna. Záleží na spoustě faktorů. Vím, že třeba byly případy, kdy se sportovci naštvali, když počítačová hra „okopírovala“ jejich kérky. Ale tyhle spory jsou dost vzácný a většinou k ničemu nevedou. Každopádně jo, je to trochu sporný. Kdyby se ale třeba k Disneymu doneslo, že má někdo vytetovanou Popelku, asi to stejně řešit nebude. Navíc je to vlastně reklama. Možná by mohl být trochu problém, kdyby bylo to provedení nějakým způsobem dehonestující…třeba jako ty porno verze Sněhurek, Popelek a tak. Ale ani tak to asi nikdo nezkusí vymáhat.

Když už jsme u těch kreslených porno kérek, děláš taky něco takového?

V tomhle jsem asi trochu jiná než spousta mých kolegů. Já myslím, že určitý věci by se neměly spojovat. Tyhle věci jsou určený pro děti a mě se prostě nelíbí je sexualizovat. Může to vypadat esteticky zajímavě, ale mě to prostě nesedí. Na těch ponících třeba někdo vyrostl a pak ho vidí v takový prekérní situaci a tak ho to trochu vykolejí…Umělecky to chápu, lidi vždycky obscénnost zajímala. Navíc je tam ten kontrast nevinnosti a tabu, ale prostě to není něco, co bych chtěla dělat já. Navíc dneska už to ani tak originální není.

Co kdyby někdo přišel s tím, že se mu fakt líbí tvůj styl a chtěl by právě něco takovýho? Nebo cokoli jinýho, co běžně neděláš? Odmítla bys ho?

To nejspíš jo. Snažila bych se asi najít nějaký kompromis, ale prostě člověk musí počítat s tím, že ne úplně vždycky se s klientem dohodne. Naštěstí narážím pořád na víc lidí, kteří mi věří a nechají si poradit. Nestává se mi tak často, že by mi někdo psal o nekonečna nebo nápisy. Těší mě, že lidi zajímá a baví to, co dělám. Na druhou stranu bych všechny ty rozfoukaný pampelišky a data narození úplně nezavrhovala. Ono to má pro tatéra svoje výhody.

To slyším od tatéra asi poprvý. O jakých výhodách mluvíš?

To je celkem jednoduchý. Strašně ráda dělám ty svoje věci, ale kreslit na papír není to stejný jako tetovat. Hlavně v začátcích se mi stávalo, že jsem něco nakreslila a pak jsem si řekla „Sakra, ale jak já to vytetuju…“ Ve finále jsem to vždycky zvládla, ale kdybych v začátcích vytetovala víc nápisů, nekonečen a znamení zvěrokruhu, tetování mých vlastních věcí by pro mě bylo jednodušší. Jsou to sice věci, které mě nebaví a umělecky to asi žádnýho tatéra nenaplňuje, ale není nic lepšího pro vypilování techniky. Ten dril je hrozně důležitý a v začátcích může být tatér vlastně rád, když za ním lidi chodí s datama narození. Navíc tě to vytáhne z komfortní zóny, donutí tě to kreslit něco, co nenapadlo tebe, ale co chce někdo jiný. Je taky potřeba nějaká pokora, protože i když to tetování není umělecky zajímavý, pořád to nemůžeš tomu člověku zprasit.

 

Takže lidem tyhle klišé tetování nevymlouváš?

Vymlouvám, to zase jo (smích). Celý ten proces vytváření návrhu a tetování samotného by měl fungovat jako dialog. Tatér má být otevřený tomu, co říká klient a na druhý straně by klient měl být přístupný návrhům tatéra. Měla jsem třeba jednu klientku, která přišla pro klasiku – datum narození maminky. Nakonec odešla s obrázkem Grinche a nápisem „Nekoukej na mě takovým hloupým tónem.“ Oblíbená fráze a film klientčiny mamky. Spojily jsme to dohromady a slečna pak odcházela s tetováním, které je originál a vztah k mamince vyjadřuje kreativněji a osobněji než to dokáže datum. Ale někdy to nejde, někdy se lidi prostě nedohodnou. Já většinou odmítám klienta ve chvíli, kdy nevěřím, že výsledný tetování bude vypadat dobře.

Jak myslíš, že nejčastěji vzniknou ty hrůzy, které pak nešťastní majitelé chtějí překrývat?

Jsem přesvědčená, že nejčastěji za tím stojí nezodpovědnost a neskromnost tatéra. Stalo se mi třeba, že kamarád po mě chtěl portrét svého psa. To jsem musela odmítnout, realistiku nedělám, nemám s ní zkušenosti. Kdybych se tehdy nechala ukecat, určitě by z toho byl právě jeden z těch průšvihů. Nejhorší tetování podle mě vznikají tím, že tatér šel do něčeho, co v životě nedělal a nepřemýšlel o tom. A jak jinak to mohlo dopadnout?

Vím, že je to trochu nepříjemná otázka, ale co tvoje nejhorší kérka? Stalo se ti někdy, že jsi nějakou fakt zkazila?

Úplně naštěstí ne, ale jedno tetování nevyšlo přesně tak, jak jsem chtěla. Bylo to asi šestý, který jsem dělala. Bylo to lízátko a udělat kruh a dvě souběžný linky jako tu tyčku pro mě bylo tehdy trochu velký sousto. Lízátko má ale i křížky místo očí a vyplazený jazyk, jakože je mrtvý, takže jsme se s klientem shodli, že vlastně nevadí, že je trochu nakřivo. Takže trochu kouzlo nechtěnýho (smích). Ale jinak jsem celkem hrdá na to, že nemám žádnou práci, za kterou bych se styděla. Občas se něco doplnilo po zahojení, ale všechno ok.

Co plánuješ do budoucna? V tetování nebo třeba i umělecky mimo něj?

V tetování je to jasný, chci se pořád zlepšovat a zaměřit se na fakt malé detaily. Určitě mě zajímá i hosting v zahraničí. Chtěla bych, aby se moje návrhy dostaly do světa. Začala jsem teď svoje věci dávat na modely antických soch, hrozně se mi líbí ten kontrast klasického umění a těch mých crazy věcí. Plánuju, že koupím pár modelů v nějaké rozumné velikosti a trochu si s tím zablbnu. Další věc je určitě móda. Maminka byla modelka, tak jsem od ní něco pochytila. (smích) Dělala jsem zatím nějaká trička a do budoucna bych chtěla i mikiny. Ty trička jsem kreslila ručně, do budoucna bych to určitě řešila spíš klasickým potiskem. Dělat je po jednom bylo fakt hrozně časově náročný. Byla to zábava a jsem ráda, že se prodaly a pár lidí je nosí, ale nejvíc mě bavil – a byl to vlastně ten původní záměr –  ten pattern na tom. Koupíš trička nějaký barvy, tu barvu pak trochu změníš, uděláš tam nějaký vzor. Každopádně chci dělat originály. Můžu mít třeba hromadu triček s jedním svým návrhem, ale ten pattern bude na každým trochu jinak.

CO MUSÍTE VĚDĚT O SHINIGAMI

  • Hladová umělkyně
  • Její sešity na geometrii děsily učitele
  • Tetuje příšerky, animáky a mangu
  • S porno verzí postaviček pro děti vás pošle do háje
  • Nejlepší volba, když chcete potetovaného a propíchaného poníka

Photo Credits: Danny Worm, Shinigami ink