Toto téma patří jednoznačně k profesi piercera, ať se na to díváte z kterékoli stránky. Dětských uší jsem se napíchal spousty a za svou kariéru jsem se setkal s mnoha názory na tuto praxi. Stejně tak jsem se setkal s mnoha opravdu špatnými pracemi, pocházejícími z rukou nezkušených pediatrů. Proto tento článek připravuji i jako malý manuál pro rozumné piercery i lékaře, kteří netrpí přehnanou profesní hrdostí (“JÁ jsem LÉKAŘ, mně žádný piercer nebude radit, jak to mám dělat”). Nikoho nenutím článek číst a u ti, kteří radu od zkušeného piercera považují za něco pod svoji úroveň, si mohou políbit rektum a dál páchat zvěrstva na dětech.
Sadista to s oušky umí
Na úvod považuji za vhodně sdělit, že nejsem pediatr ani dětský psycholog a mé poznatky vychází primárně z toho, že jsem si zvykl při své práci používat mozek. Za druhou nejpodstatnější příčinu mých úspěchů v tomto oboru považuji empatii a svůj sadismus. Byť to na první pohled může vypadat trochu zběsile (sadista je expertem na dětská ouška), reálný dopad je ten, že jsem se v průběhu života učil působit bolest efektivně a stimulovat její prožívání. Úplně stejné zkušenosti mi ale na druhou stranu umožňují její minimalizaci u těch, kteří po ní netouží, což děti jednoznačně jsou.
Morální rozměr
Prvním bodem, ke kterému je vhodné pronést pár slov, je morální rozměr propichování uší malým dětem. Na toto téma převažují dva názory. První z nich doporučuje propíchnout holčičce ouška co nejdříve po uplynutí šesti neděl od jejího narození. Druhý názor ten první zavrhuje s tím, že každý by měl o svém osudu rozhodovat sám a proto by si měly dívky počkat na svůj první piercing do té doby, než s ním mohou souhlasit.
Nezavrhuji ani jeden z těchto názorů, každý má něco do sebe. Nevýhodou prvního je fakt, že dívka nemá možnost odmítnout dírky do uší, podobně jako byla spousta lidí nucena podstoupit křest i přesto že jsou pravověrní pohané. Výhodou je, že má uši zahojené dávno předtím, než nastoupí do školky a může dělat parádu od malička. Jak výhody, tak nevýhody této cesty považuji za natolik nedůležité, že nemám k této cestě vyhraněný názor.
Druhá cesta, kdy jsou uši dívce propíchnuty až když s tím vědomě souhlasí (tedy obvykle mezi čtvrtým a desátým rokem věku) přináší výhodu v tom, že dívka činí svobodné rozhodnutí o zásahu do svého těla. Ruku v ruce s tím však jde strach z propíchnutí, který může být pro někoho v tak mladém věku až ochromující a i já mám obvykle dost práce s tím, abych mladou zákaznici ukonejšil a zbavil ji strachu (což je nezbytné, pokud chci aby ji zásah zbytečně nebolel). Ani zde tedy nepatřím mezi příznivce či odpůrce.
V obou případech jsem však vykonavatelem rozhodnutí a tím, kdo zodpovídá za vhodné umístění náušnic a elegantní a minimálně bolestivé provedení piercingu.
Jak mnozí z nás vědí, bolest vychází z hlavy. Strach posiluje vnímání bolesti, stejně jako veselá nálada bolestivost zákroku snižuje. Tento fakt veďte v patrnosti po celou dobu příprav i zákroku samotného. U starších dětí se vciťte do jejich hlav a ve spolupráci s rodiči utvořte veselou a nestresující atmosféru. Díte se má soustředit na to, jak se těší na náušnice, nikoli na to, jak moc zákrok bude bolet.
Není to žádná prdel
U malých dětí je situace trochu složitější. Obvyklým neduhem píchlých uší u dětí je nesouměrnost vpichů a úhlů, pod kterým je piercing proveden. Plně chápu, proč tomu tak je. Vyměřit piercing u dětí totiž není žádná prdel. Jakmile se dítěti soustředíte na jedno ucho, vždy otáčí hlavu za vámi a na dotyk na uchu reaguje zvědavým pohledem. Druhou variantou je přidržení hlavy dítěte rodičem, čehož však nejsem příznivcem. Jakmile dítě ztratí možnost se hýbat, dostane strach a drama začne o několik minut dřív, než je nezbytné. Vhodnou cestou je kombinace lákání dítěte vizuálními podněty (od chrastítka, přes můj obličej až po náhodný objekt, který dítě zaujme a donutí koukat před sebe) a kreslení lihovou fixou. Tuto fázi nepodceňte, tyto první dírky bude mít na celý život a už jsem toho za svou praxi viděl opravdu hodně abych mohl říct, že přemýšlení a perfekcionismus nejsou vždy silnou stránkou těch, kdo dětem uší obvykle píchají.
Poté, co uši vyměříte, nastává zákrok samotný. V první fázi dezinfekce. Tu proveďte velmi opatrně. Je témě stoprocentní, že v následujících minutách dítě do rány neopatrným pohybem zasáhne, nebo ránu otře o textil. Pokud bych měl vycházet z toho, že od okamžiku dezinfekce se operačního pole nedotkne sterilní předmět, musel bych dítěti hlavu přilepit k podložce, což by pro něj bylo značně stresující a kdoví k čemu by to v budoucnosti v jeho hlavě vedlo. Proto zde naprosto natvrdo přiznávám, že raději riskuji otření rány o límec dupaček, než bych dítě mordoval za účelem zachování striktně sterilního prostředí.
