Obojky jsou jedním z témat, která mezi „úchyly“ nebudí až zas takové vášně. Obojky máme všichni rádi. Jenom každý jinak.
Hned úvodem trochu odbočím, ale souvislost s tématem tu je. Když jsem byla mladší, studovala jsem, jak se stát úspěšnou spisovatelkou. V příručce psali, že je dobré zavést si spisovatelský rituál – třeba mít spisovatelské ponožky. Jenom na psaní. S velkým očekáváním jsem koupila ponožky s pandami, nasoukala se do nich a – překvápko, Rowlingová doteď nejsem. V hlavě píšu tak nějak pořád, k počítači zasednu, když jsem ve správném rozpoložení. A tady je ta souvislost – stejně tak nenosím obojek jenom na hrátky, protože ve vztahu jsem sub tak nějak pořád a pouhým nasazením obojku bych se do nálady vážně nedostala.
Není to tak dávno, co mi obojkování přišlo jako příliš velký zásah do osobního prostoru. Jakožto rebelský typ bych si nenechala diktovat nic v tak citlivé oblasti, jakou je móda. V mém případě by to tolik nevadilo, při mém osobitém stylu by byl obojek nejmenším problémem mého outfitu. Ne každý si ovšem může dovolit takové výstřelky – co práce s klienty, v křesťanské škole, jako venkovský učitel, zdravotníci? Nemluvě o méně chápavém nejbližším okolí – už se vidím, jak mamince vysvětluji, proč mám okolo krku kožený pásek. Ne, obojek mi vždycky přišel moc „mimo postel“ a moc do normálního života.
Pak ale najednou přijde správný člověk, možná správný vztah a – tradá! – vzali byste si obojek i do rakve. Ovšem ne ledajaký. Díkybohu žijeme v době, kdy máme trh natolik různorodý, že obojek od rotvajlera není jedinou možností.
Spousta lidí dodnes stojí při klasice a drží se jí zuby nehty – kožené obojky různých rozměrů, šířek, s poutky, se známkami, s rytinami a podobně. Asi na tom něco bude, uznávám, že na poutání rukou ke krku a jiným legráckám ho vlastním taky, ale kvůli masivní šířce si v něm připadám jako pes
v pooperačním límci. Druhým favoritem je, pokud je mi známo, obojek kovový, což je střízlivější, originálnější a leckdy elegantnější verze koženého.
Co mě na obou typech odrazuje (kromě toho, že je pod nimi neskutečné vedro), je hrozná jednoznačnost – když na ulici potkáte člověka s něčím takovým, pokud to není radikální goth nebo punker, je vám jasné, proč tuto ozdobu nosí. To mi vadí. V hospodě se klidně budu bavit o tom, co kdo děláme za zavřenými dveřmi, ale aby to mělo naservírováno po jediném pohledu celé osazenstvo tramvaje?! Je to jako veřejný pás cudnosti! Někomu patřit je fajn, ale zase odsud posud.
Můj muž (mentálně v devadesátkách a preferencemi mezi středoškolačkami) navrhl, že by se mu líbil tattoo choker. Ten klasický drátěný, co frčel v době, kdy byla „u vesla“ Britney Spears. Stejně tak se mu líbí sametové pásky, krajky, uvázané stužky, tkaničky nebo kožené šňůrky s přívěskem štěňátka. Ne, vážně, variací miliony. Ať už budete mít střízlivý proužek, přívěsek srdíčka, známku s pánovým jménem nebo placku s nápisem Jsem Pepova děvka!, vyjde to nastejno. Má to zapínání, dává se to okolo krku, poutá vás to k druhému stejně jako řetězy, ale je to kreativní, neotřelé, a hlavně – bude to sedět přímo k vám. Ostatní to sice budou vnímat (cokoliv upnutého na krku okolí okamžitě vnímá), ale ne jako křičící transparent „chodím v obojku“. A vy i ten druhý symboliku vidíte, význam znáte, takže účel je splněn – jen poněkud jemnějším způsobem.
Zásadní výhodou (je to výhoda a ať mi to nikdo nevymlouvá), kterou nemohu nezmínit, je nízká životnost takových obojků, které jsou spíš pro parádu než praktické. O něco si ho zatrhnete, polezou z něj nitě, vytahá se, za chvíli je na odpis. Určitě jsou takoví, kterým je z toho do pláče – není přeci nic romantičtějšího, než když vás někdo v osmnácti oobojkuje a vy v tom samém obojku, na kterém není vidět jediný škrábaneček, o osmdesát let později kráčíte za jeho rakví. To uznávám a obdivuju všechny, kdo mají takovou vytrvalost – já ji nemám. Jsem mladá, můj styl se mění pomalu co dva roky; není to tak dávno, co jsem nevylezla z baráku bez glád, dneska si jedu kytičky a šatičky. Jak budu vypadat ve třiceti si ani nechci představovat. A neumím si představit natolik univerzální šperk, který by se mnou měl trávit celý život. Jistě jistě, pokud druhého milujete, jde vám jen o to, aby ho vybíral on. Možná jsem marnivá, ale já to s ním budu klidně vybírat i patnáctkrát poté, co můj choker odejde do věčných lovišť, abych každých pár měsíců/let mohla nosit něco nového. Význam té věcičky se nemění, mění se jen provedení. A to mi přijde super.
Samozřejmě existuje nespočet jiných možností, jak splnit účel připoutání se k někomu. Ať je to náramek, prstýnek, piercing, tetování nebo cejch (to už tak jemné řešení není), ale o tom zase příště.
