Tento článek jsem napsal jako reakci na opakované dotazy na to, jak jsem se stal piercerem a co je třeba udělat pro to, aby se jím mohl stát i někdo jiný.
Varování: Článek obsahuje věci, které mnozí z vás nechtějí slyšet.
Asi bych měl začít povídáním o sobě, o tom, jak jsem já sám s piercingem začínal a jak jsem se dostal na úroveň, na které jsem dnes.
Přeskočím první zkušenosti, kdy jsme si s kamarády propichovali uši špendlíky a injekčními jehlami, vkládali do nich nesterilní a nevhodné stříbrné šperky, to vše za stálé dezinfekce pomocí voňavky po babičce. Tímto obdobím si v devadesátých letech prošla spousta lidí a nepřineslo mi nic nového, kromě mého nadšení pro piercing a rozhodnutí se mu věnovat. Když jsem si před téměř 20 lety propíchl septum a následně většinu ostatních běžných míst na těle, teprve jsem zjistil, co vše neumím. Počínaje křivě píchlými a nevhodně umístěnými piercingy, přes nevhodné šperky až po špatnou péči v průběhu hojení, zjišťoval jsem úskalí tohoto oboru a začínal chápat, že mám před sebou ještě hodně dlouhou cestu. Poté, co jsem podobným stylem zmrvil piercingy svých nejbližších přátel, začínal jsem dostávat do ruky cit a poznávat svoje nejčastější chyby. Počátky nebyly lehké ani bezbolestné. V roce 1998 jsem si udělal jakýsi kurz, který mě alespoň naučil, jak pracovat sterilně a poučil mně v několika dalších detailech. Začal jsem provádět piercing podomácku lidem, kteří se o mně doslechli. Pro sterilizaci jsem používal zpočátku vyvařování v hrnci, následně horkovzdušnou troubu, která, ačkoli pro tento účel není certifikována, svůj účel plnila. V průběhu čekání na „sterilizaci“ jsem měl dost času si se zákazníky povídat. Tehdy jsem zjistil jednu z nejdůležitějších věcí. Bolest a strach jsou propojeny, lidé, kteří se piercingu nebojí a s přiměřenou bolestí jsou smířeni, bolest cítí v minimální míře. Naopak u lidí, které jsem nedokázal uklidnit a kteří podléhali hysterickým záchvatům, byl piercing bolestivý a často s ním měli v průběhu hojení komplikace. Proto jsem si nechal na každého zákazníka dost času, od okamžiku, kdy jsem ho vyzvedl na naší tramvajové zastávce, přes výběr šperku, sterilizaci a následný piercing obvykle uběhla víc než hodina a půl. Měl jsem čas se zákazníkem mluvit a spoustu času na vyměření a promyšlení piercingu – což byl asi hlavní důvod mých počátečních úspěchů. Přemýšlel jsem, kde se nadále vzdělávat, internet v té době byl v počátcích a i na bmezine.com byly informace pouze kusé. Odmaturoval jsem a samozřejmě jsem nechtěl na vojnu, neb nejsem guma. Nastoupil jsem tedy na civilku a povedlo se mi domluvit se na chirurgii na Bulovce, řízením osudu jsem se dostal na operační sály, kde jsem strávil následujících 18 měsíců. Bylo to tam pro mně jako v ráji. Když moje šéfová Jitka (a nejenom ona) zjistila, že se o obor zajímám, ráda odpovídala na spousty mých dotazů vztahujících se k chirurgii a souvisejícím oborům. Učil jsem se a díky několika vyškemraným vyřazeným nástrojům jsem měl i dobrý základ vybavení, na které jsem neměl v té době peníze. Tato spolupráce byla výhodná pro obě strany – protože jsem se učil rychle, bylo možné mě využít i na kvalifikovanější práce, než ke kterým jsem byl původně určen a tím pádem jsem byl pro provoz užitečnější, než bývalo obvyklé. Kdybych měl říct, co nejužitečnějšího jsem si z této „stáže“ odnesl, tak jsou to asi dvě věci. První je odolnost proti hnusu. Práce na sále, kde se velká část operací zabývala střevním traktem, mě zocelila proti smradu a pohledu na věci, kterých je člověk plný a které z něj vytékají, pokud říznete dostatečně hluboko. Druhou věcí bylo šití kůže. Poté, co jsem odkoukal jak se to dělá, nařízl si kůži na břiše skalpelem a opět ji sešil, jsem se cítil jako borec nad borce a ačkoli jsem to sešil napoprvé špatně, věděl jsem jak dál. Proto jsem v roce 2000 udělal svůj první transdermální implantát kamarádovi Žižlovi. Provedení bylo na tehdejší dobu excelentní, vstupní informace jsem neměl téměř žádné a mnou navržený šperk měl své mouchy, přesto se implantát uchytil a vydržel do té doby, než jsme začali dělat kraviny a implantát zničili dalšími pokusy. Následovalo množství dalších pokusů o těžké modifikace, jejichž potomky dnes dělá She-mon, můj jediný žák, kterého jsem naučil vše v tomto oboru co jsem znal a který moje schopnosti už dávno překročil a všechny postupy zdokonalil. Zpět ale k piercingu.
V průběhu civilky jsem otevřel svoje první studio, M-MAKS, kde jsem působil cca rok. Zkušenosti v této době se jen hrnuly a ačkoli to bylo studio neoficiální a přiměřeně punkové, dělali jsme na tehdejší poměry dobrou práci. Po jeho uzavření jsem si našel „normální“ práci a rozhodl se věnovat se piercingu jen jako koníčku. Pronajal jsem si malý prostor v Holešovicích a věnoval se piercingu dál, sbíral zkušenosti…a po dvou letech jsme založili Hell. Historii Hellu zná tak trochu asi každý, po 12 letech existence jsme napíchali tisíce lidí a dovedli jsme Hell až tam, kde je teď. Za nás mluví výsledky a fakt, že k nám jezdí lidé z širokého okolí, to potvrzuje.
Jak vidíte, cesta je to trnitá a dlouhá. Pokud si tedy myslíte, že si uděláte několikavíkendový kurz, kde vás vše naučí a jste ready pro tenhel „cool job“, mýlíte se. Takto vzniklo v ČR mnoho „kvalifikovaných“ piercerů s „certifikátem“, z nichž někteří brázdí vlny oboru dodnes s různými výsledky, zatímco jiní pochopili, že tudy cesta nevede a dělají něco jiného. Z mého pohledu je oficiální kurz pouze malým krůčkem v celém procesu, kterým musíte projít.
Jako první se zaměřte na znalosti anatomie. Nikdo po piercerovi nechce, aby znal latinské názvy všech kostí v těle a naopak tato znalost utvrdila mnohé lékaře v tom, že mohou piercing dělat, ačkoli jim chyběly ostatní znalosti a zkušenosti pro obor nezbytné. Následky těchto pokusů jsou obvykle srovnatelné s domácím amatérským piercingem. Věci, které byste měli znát, jsou skladba kůže, funkce krevního oběhu, základy farmakologie a bakteriologie, anatomie genitálií (pokud se jimi hodláte zabývat), příčiny a projevy některých běžných onemocnění (cukrovka, poruchy krevní srážlivosti), základy epidemiologie a samozřejmě první pomoc. Z těchto znalostí vás nikdo příliš zkoušet nebude, zkouška přijde spolu s průserem, kterému se v první řadě musíte vyhnout a pokud se to nepovede, tak ho vyřešit. Vždy vycházejte z toho, že každá další znalost se počítá a kdybych na gymplu věděl, že se budu dodatečně učit biologii a rozdíl mezi prokaryotní a eukaryotní buňkou, dával bych tenkrát v lavici pozor a nečetl si pod lavicí. Část potřebných znalostí by měla být součástí náplně oficiálních kurzů, ale jak zjistíte, vždy je lepší vědět víc, než je požadováno.
Druhou věcí, bez které se neobejdete, je entuziasmus, tedy nadšení pro věc. Narozdíl od tetování je piercing oborem, ve kterém by piercer měl znát většinu piercingů na vlastní kůži. Dokud si piercing neudělám tak nevím, jak je bolestivý, jak se hojí a jaké typy šperku přinášejí v praktickém nošení komplikace. Chcete to fakt dělat a piercing „žerete“ a leccos tomu obětujete, nebo je to jen „cool“ a myslíte si, že jako piecer budete taky „cool“? Pokud platí to druhé pravidlo, vykašlete se na to. Pokud budete lidem ničit těla, nebudete „cool“, ale jen „vool“. Stát se dobrým piercerem zabere tisíce hodin času, jako první to poznáte v okamžiku, kdy dostanete možnost půjčit si supr skripta od kámoše z medicíny na víkend a budete je studovat a dělat si poznámky místo toho, abyste šli na party spolu s ostatními.
Třetí nezbytností je zdravý rozum. Pokud ke mně přijde člověk s požadavkem na piercing, který nechci dělat, odmítnu piercing provést. Důvody mohou být různé, od odmítnutí labret piercingu při počínající paradentóze, přes piercing obočí u vyznavače kontaktních sportů až po naprosté nesmysly, jako je například piercing skrz celou paži (s tím jsem se opravdu setkal!). V mnoha případech se také jedná jen o nevhodný piercing, který by nositeli neseděl (pokud si ho nechává dělat z estetického hlediska), v takovém případě obvykle stačí doporučit piercing jiný, který splní stejnou funkci, ale lépe. Je to zvláštní, ale zdravý selský rozum je něco, o čem všichni mluví, ale život mi ukázal, že ho používá jen malá část populace. Zkuste ho používat i vy a předtím, než něco uděláte, promyslete si možné důsledky.
Čtvrtým bodem je empatie a komunikační dovednosti. Jak chcete zasahovat do těla někoho, koho vidíte poprvé v životě? Nemá z něčeho strach a jen se o něm bojí mluvit? Znáte dobře bolest, kterou mu způsobíte? Víte jak ji minimalizovat? Tenhle bod je mnohem důležitější než se zdá. Znám i jednoho poměrně dobrého piercera (ne, nebojte se, není z Hellu), který ačkoli dokáže piercing provést kvalitně a přesně, zbytečně traumatizuje zákazníky svým povýšeným a nabručeným přístupem a ano, piercing od něj opravdu bolí. Jak ví téměř každý, bolest vychází z hlavy, když jste v pohodě, snesete v klidu věci, které by vás jindy bolely a stejný dopad má tento okamžik i na hojení. Mou výhodou je přirozená ukecanost, proto se bez problému dostanu lidem „do hlavy“ a připravím si prostředí tak, abych zbytečně nikomu neublížil. Znáte dobře bolest, kterou člověku působíte? Vydržíte ji stejně v klidu tak, jako to chcete po něm? Zde se vracíme ke zkušenostem „na vlastní kůži“.
Pátou a asi hlavní věcí jsou zkušenosti. Pokud jste prošli prvními dvěma body, asi už jste leccos zkusili, máte na těle několik jizev po špatně píchlém a vyhojeném piercingu a už i nějaký ten povedený. Jak ale sehnat další lidi, kteří mají o piercing ode mně zájem? Anebo ještě lépe: jak sehnat někoho, kdo mi tyto zkušenosti zprostředkuje? Odpověď vás nepotěší: těžko. Vzít si žáka znamená velkou zodpovědnost a není možné učit víc piercerů, stejně jako není možné získat potřebné zkušenosti za měsíc. Za svou kariéru jsem měl pouze pět žáků od úplného počátku a u všech jsem kladl vysoké nároky, protože jsem je učil pro Hell. Tři z nich jsem po několika měsících vyhodnotil jako neperspektivní a učit jsem je přestal. Ze dvou dalších se stali dobří pierceři. Z těchto dvou se jedna už oboru nevěnuje (v současné době je na mateřské), tím druhým je She-mon, který je v současné době jediným žákem, kterého jsem dokázal dovést k dokonalosti. Jak vidíte, učení je záležitost na několik let a vyžaduje spoustu času a trpělivosti. Dobrý piercer si žáka důkladně vybírá, protože ten bude v budoucnu reprezentovat jeho schopnosti a ideálně by měl překročit stín svého mistra. Proto nezbyde, než zkusit štěstí v nějakém studiu, kde nekladou takový důraz na skill piercera.
Předpokládám, že tento článek mnohé z vás nepotěšil, ale k tomu ani není určen. Nechci podporovat ty, kteří se do oboru lehkomyslně vrhají a pak dělají špatnou práci, stejně jako chci ukázat těm, kdo to myslí vážně, kudy se mají vydat.
