První piercing je srdeční záležitost, srovnatelná s odpaněním a prvním skokem z pódia do kotle. Můj první přišel v osmnácti, což je dost pozdě, oproti mým vrstevníkům, kteří v patnácti pořizovali a v osmnácti už vytahovali. Ale víte co? Nikdy není pozdě.
Je jedno, jaký máte důvod chtít si propíchnout tělo. Ať už kvůli osobitého stylu, chcete se tím k někomu připoutat, nebo změnou image něco ukončujete. U mě to byl pocit, že by prostě měl být součástí mého obličeje – a cítím to tak dodnes. Nezáleží na tom, proč po něm toužíte, ale že toužíte. Ano, po piercingu musíte toužit. Vy sami, ne ostatní. Nerozšiřujte řady módních lidí, kteří po chvíli rvou šperk ven. Piercing není plyšák. Může znamenat komplikace.
Ohledně vpichů, bolestivosti, výběru místa a nutnosti přijít na aplikaci střízlivý už toho bylo napsáno tolik, že není nutné ostatní opakovat. Kdo v dnešní době, kdy je slušné studio i na malém městě, dovolí kámošovi propíchnout mu ret na kalbě zrezivělým špendlíkem, tomu není pomoci. Piercer vám musí sedět jako člověk. Píchnutím to nekončí, některá studia vás pozvou na kontrolu, nebo tam sami vyrazíte, až budete mít problém. Když si s piercerem v klidu pokecáte, bude bolest z vpichu menší, než když vás jako arogantní blbeček vyschízuje do mdlob. Nepodceňujte hledání toho vyvoleného.
Na co vás nikdo nepřipraví, je situace o den později. U prvního piercingu se stáváte matkou na mateřské. Sledujete ho tisíckrát denně kvůli pýše i z obavy, aby se mazlíkovi nic nestalo. Podobně jako u dětí všem okolo sdělujete, jak se má a jestli už je zahojený, v domnění, že je to zajímá. Pokud jste jako já, s dalšími se to nezlepší. Naopak – po vzoru těhotných už o sobě smýšlíte v množném čísle.
Počítala jsem, že sundávat pletený svetr přes hlavu bude nově adrenalinový sport a že už si po sprše nebudu moc vydrbat obličej ručníkem, aby mi v něm spousta součástek nezůstala. Co mě ale nenapadlo, byla reakce okolí. Že rodiče (do té doby dva supi v kostýmech milých lidiček) budou dělat scény, jako bych najednou přestala být jejich dítě. Učitelé, zaměstnavatelé i pomalejší kamarádi, to budou chtít taky řešit. Připravte se. Stát se vám to může.
I já bych se kdysi smála, že dneska piercingy už nikdo řeší. Žijeme v 21. století, důležité je, co člověk umí. Pokud půjdete venku s beruškou v obočí, nebudou vás přece kamenovat. Ale mladší ročníky by měly mít na paměti, že na pohovorech tak nad věcí nebývají. A je smutné, když mi prodavačka v Doughlasu vypráví, že oba piercingy ze rtů hned sundala kvůli práci, stejně je přeci chtěla jen na ozdobu.
A jsme na začátku. Piercing není plyšák. Nechte si ho dát kvůli sobě, ne kvůli ostatním, abyste jim připadali cool. Stejně tak, pokud piercing sundáváte, dělejte to zase kvůli sobě, ne kvůli práci, známým, rodičům nebo pohledům důchodců na zastávce, ale protože vy chcete. Vy sami, ne ostatní.
