Bohemian Taboo je společnost, která chce vytvořit společnou platformu vhodnou pro vzdělávání, osobní rozvoj, podporu současného umění, alternativních komunit, výzkum a asistenci v činnostech, které mají přesah i do oblasti sexuality a erotiky. Prvním počinem je kniha Bohemian Taboo Stories, na jejímž vzniku spolupracovalo třináct spoluautorů, grafiků, fotografů a ilustrátorů téměř dva roky a světu byla představena na podzim 2019. Co se od té doby změnilo? Kam se projekt posunul? A jak vnímá aktuální pohled společnosti na erotiku sám zakladatel projektu Henryk Mrejzek?
Od vydání knihy uběhly dva roky. Kniha vycházela s myšlenkou změnit povědomí o erotice, nejen v umění. Pociťuješ od vydání nějakou změnu v přístupu lidí k erotice, která nemusí být nutně spjata s knihou?
Myslím si, že ano. Otevřelo se spoustu věcí, především ohledně sexuálního obtěžování a nevhodného chování, nejen na internetu, ale také ve fyzickém kontaktu. Hodně tomu pomohl film V Síti, ale také třeba aktivity Prague Pride, Freyi, nebo Konsentu s Johanou Nejedlovou. Bohužel vidím, že to u části lidí stále budí určité nepochopení a že kontroverze a jednostrannost vlny Me Too ty dobré úmysly trochu hatí. Celkově mám ale pocit, že se přístup společnosti mění. A také, že o sexualitě mluví více i obecně.
Například o polyamorii a o různých možnostech uspořádání vztahů, kdy – za vzájemného pochopení a souhlasu všech dotčených – není nezbytně nutné lpět na “nukleárním” manželství/partnerství. O sexuálním životě seniorů a zdravotně postižených, o sexuálním uspokojení mezi partnery. O čem se stále moc nemluví, je všeobecné vzdělání v oblasti mezilidských vztahů a sexuality. Dnes neexistuje sjednocená sexuální výchova nebo složka ve vzdělání, která by se dotýkala sexuality a vztahů. Což v principu nepovažuji za tak velký problém, protože o sexualitě by měli s dětmi mluvit především jejich rodiče. A nám přijde vhodné jít na to přes výtvarné umění, a rodičům i učitelům pomocí erotického umění a různých děl přiblížit historii a to co je na tom fascinující, poučné a důležité.
Dnes je ve virtuálním prostoru sexualita, nahota a erotika primárně dohledatelná především pouze skrze pornografii, zatímco různá výtvarná, filmová a literární umělecké díla se setkávají s velkou dávkou cenzury, byť si spousta lidí myslí, že cenzura dnes již neexistuje. Bohužel je však opět na vzestupu. Ne tak ze strany státu, aspoň zatím tedy ne u nás, ale díky korporacím, které nechtějí být s erotikou a sexualitou propojovány a diktují sociálním sítím za jakých okolností u nich investují peníze do reklamy. A v momentě, kdy se tam objevuje nahota v umění, tak od toho dávají ruce pryč. Čímž paradoxně dávají ještě větší prostor komerční pornografii, které tu neustále bude více a více. Nejsem proti pornografii. Považuji ale za nesmírně důležité, aby ta umělecká tvář erotična dostávala ne-li větší, tak alespoň stejný prostor. Ale ano, některé věci se změnily. A já jsem rád, že tomu napomáhá i Bohemian Taboo. Náš projekt má z naprosté většiny kladné ohlasy a věřím, že by to v otázce sexuality i díky vnímání erotic art mohl opravdu pomoci. Médiím, veřejnosti, jednotlivcům a také umělcům.
Na internetu je primárně pornografie, ke které se kdokoli může dostat velmi snadno. Ale erotika v umění je třeba na sociálních sítích velmi potlačována. Grafické zobrazení lidského těla, malba či umělecký akt ve spodním prádle dostane na Instagramu shadowban či je automaticky odstraněn a umělcův dosah je snížen. Na druhou stranu se dnes a denně setkávám se zřetelně jasným pornografickým a násilným materiálem, který může mít mnohem horší vliv a tento obsah na Instagramu zůstává s tisíci likes. Což může být pro umělce tvořící s erotickým přesahem, velmi demotivující a frustrující.
Ano, to je právě to, o čem mluvím. Obsah je tříděn algoritmem či lidmi, kteří jsou školeni, aby tento obsah mazali. Ale bohužel zatímco na internetu stále zůstává spousta pornografického a násilného obsahu, maže se spousta uměleckých děl. Například status, kvůli kterému nám definitivně smazali naši Facebook stránku než jsme si ji nedávno jedním trikem obnovili a ve kterém jsme postovali obraz od Agnola Bronzina z roku 1550, což je umělecké dílo vystavené v Národní galerii v Londýně a nejedná se o nic, co by děti nesměli vidět. Ale na internetu jsou na tyto věci algoritmy naprogramovány a nerozlišují, zda má dílo nějakou uměleckou a vizuální hodnotu. Což automaticky neznamená, že se to musí všem lidem líbit, že to nemůže někoho pohoršovat, být kontroverzní nebo nevzbuzovat nejrůznější smíšené pocity. To je role umění.
Jenže jakmile se někde objeví bradavka či nahý zadek, tak je to okamžitě zabanováno a toto mě neskutečně dráždí. Přijde mi to až zvrácené. A navíc to bude dlouhodobě opravdu způsobovat spoustu problémů, které si zatím lidé neuvědomují. Pokud totiž děti uvidí pouze pornografii, tak nabydou dojmu, že takto vypadá sexualita, že tak jako vypadají těla pornoherců, musejí vypadat i ta jejich. Přestanou přemýšlet o tom, co na erotice vždy motivovalo a uchvacovalo umělce. Proč se zabývali tím, že tvořili nádherná estetická díla, že lidské tělo, vášeň, emoce patří k tomu nejkrásnějšímu, co můžeme prožívat. Bojím se, aby to nemělo stejný výsledek jako například dříve zavrhování a cenzurování homosexuality. Ta je naštěstí dnes již vnímána jako běžná, i když se stále najdou jedinci, kteří mají s láskou mezi lidmi stejného pohlaví problém. Ale já doufám, že se o tom bude více a více mluvit a že se bude ozývat čím dál tím víc umělců, že jsou jejich díla cenzurována, nemají je kde prezentovat a nemohou je svobodně tvořit. Je důležité o tom mluvit.
Zmínil jsi film V Síti. Rád bych se Tě zeptal, jak vnímáš tento projekt a jeho následnou edukaci ve školách?
I přesto že se jedná o dokumentární film, je stále uměleckým dílem. Autoři ukazují, co se skutečně děje na internetu a je určitě fajn, že se o těchto věcech mluví. Na druhou stranu je to z mého pohledu částečně vytrženo z kontextu doby a prostření ve kterém žijeme. Protože v historii vždy byla skupina lidí, která vyhledávala své “oběti”, lhala a podváděla. Samozřejmě na internetu to může být občas mnohem jednodušší než v realitě, jelikož zde funguje zdánlivá anonymita. Ale já si ještě pamatuji, že než existoval internet, byla v novinách spousta inzerátů (a to i erotických), kde ta anonymita byla také. A když si dal někdo takový inzerát a někdo jiný mu začal posílat fotky, psát erotické dopisy, nebo se ti lidé sešli, bylo to naprosto stejné, jako dnes. S tím rozdílem, že tenkrát bylo naopak složitější nějakého agresora dohledat. Mrzí mě, že v tom filmu nebylo poukázáno třeba i na to, že i na internetu se mohou lidé skutečně seznámit a najít si partnera, který je třeba opravdu z jiné věkové skupiny, a přesto jim to může partnersky nebo milenecky plně vyhovovat a nemusí se skutečně jednat o nic násilného nebo narušujícího psychiku. Samozřejmě chápu, že je to problém, když se to týká dětí. Na druhou stranu, snažme se také našim dětem důvěřovat. Oni jsou v naprosté většině virtuálně mnohem gramotnější, než si my dospělí myslíme. Málokteré dítě je tak naivní a vstřícné, jako herečky a figurantky z filmu V Síti. Určitě je ale skvělé, že se o tomto “fenoménu” začalo mluvit.
Ano, film je v tomto poměrně jednostranný. Na druhou stranu tvůrci si předem stanovili jeden problém, kterým se chtějí v dokumentu zaobírat – oslovování dětí primárně za účelem sexuální aktivity. A v tom tvůrci uspěli, nemyslíš?
Tomu rozumím. Ale toto se děje v jakémkoliv prostředí, dělo se to vždy a dnešní doba ani internet není žádnou mimořádnou hrozbou. Já v tom vidím trošku problém v tom, že se jedná o další střípek jakéhosi strašení a vzbuzování obav a nedůvěry jeden v druhého. Fakt to není příjemný, jak se ta podezřívavost ve společnosti čím dál tím víc rozšiřuje. Pamatuji si, když byl můj syn malý a já s ním šel k doktorovi a v čekárně jsem byl jediný tatínek asi s patnácti maminkami. Děti si hrály a jedna holčička mi přinesla ukázat svou hračku. A já si v ten moment nebyl jistý, zda se na ní vlastně vůbec mohu usmát a pochválit ji tu hračku. V hlavě už se mi předem vytvořila situace, že se na mě maminky budou dívat jako na někoho podezřelého. A fakt nejsem paranoidní. Mám kamarády, kteří na cizí děti z obav, jak by na ně koukali ostatní, opravdu raději nepromluví. A to podle mě není dobře. Naše dnešní společnost už je víc než dost naladěná na to, že si lidé obecně nedůvěřují a film, jako je V Síti, bez kompletního obrazu toho, jak se lidé seznamují, podle mne jen přilívá olej do ohně. Podobně například Hnutí Me Too a organizace řešící sexuální obtěžování, kde mi opravdu občas přijde výsledek velmi kontraproduktivní.
Je dobré paušalizovat? Strašit? Přijde mi, že se o některých problémech mluví dost neuvážlivě a jednostranně, což určitě není v pořádku.Proto jsem moc rád, že u nás fungují organizace jako je Konsent. Ne, že bych nadšeně souhlasil bez výhrad se vším, co a jak dělají, každý máme co zlepšovat, ale vidí to správně a mají velkou snahu lidem pomáhat a edukovat je.
Navážu teď na jiné rozhovory, které jsi poskytoval a kde jsi zmiňoval, že sexuální výchova na školách je primárně o tom strašení – dostaneš pohlavní nemoc, nechtěně otěhotníš či že někdo zneužije tvé nahé fotografie a tím edukace víceméně končí. A díky tomuto nedostatku edukace děti objevují svou sexualitu právě skrze pornografii. Napadá tě nějaké řešení?
Jak už sem řekl, zodpovědnost za sexuální výchovu dětí by měli mít hlavně rodiče. Ale v tomto mi přijdou super taky třeba různé eventy, které pořádá team HellEvents, který to dělá nenásilně, a především pro lidi. I když je vstup pouze pro plnoleté, stále je zde nějaká edukace, kde lidé mohou objevovat a realizovat svou sexualitu. Mohou zjistit, co se jim líbí, co se jim naopak příčí, a to považuji za úžasné. O zábavné stránce a emočním zážitku ani hovořit nemusím.
Společně s knihou Bohemian Taboo se plánovalo otevření prostoru, kde by se mohli potkávat lidé s podobně otevřenou myslí. Vzhledem k situaci za poslední rok a půl je jasné, že se mohly plány zkomplikovat. Je to pořád v plánu?
Určitě, ta myšlenka tu stále je. Pandemie však skutečně spoustu věcí zkomplikovala a odložila na neurčito. Teď jsme pracovali na nové vizuální identitě, chceme změnit web a přemýšlíme více o online aktivitách. Jednou bychom rádi vytvořili virtuální globální event, který by poskytoval veřejnosti prostor, kde by se mohli virtuálně setkávat s umělci a s lidmi kteří se zajímají i o sexuální zdraví a prosperitu, ve světě známý pod pojmem sexual wellbeing (tantra, jóga, hygiena, bezpečí, spirituální cvičení i záležitosti týkající se psychedelik). Fyzický prostor bychom však také rádi udělali, bohužel momentální situace nás tlačí orientovat se primárně na online variantu. Na všechny tyto projekty je samozřejmě potřeba sehnat investory.
Chystáte se vydat druhý díl Bohemian Taboo Stories v papírové podobě?
V podstatě je odpověď podobná jako na předchozí otázku. Určitě bychom rádi. Máme, a stále poznáváme spoustu nových zajímavých lidí, o kterých bychom rádi psali a které bychom rádi představili veřejnosti. Momentálně se opravdu orientujeme opravdu na online prostor. První díl knihy je mimochodem stále k dispozici. Pandemie nám zasáhla do prodejních plánů a díky zavřeným knihkupectvím jsme samozřejmě přišli o velkou část potencionálních kupců. Bohemian Taboo Stories nepatří mezi knihy, kterou si lidé kupují online. Je to designová, výpravná kniha, kterou si lidé chtějí prohlédnout a osahat, není to pouhá beletrie. U všech knihkupců by ale měla být skladem, bude k dispozici i na letošním Prague Fetish Weekendu a v nejbližší době dokončíme i náš nový web, takže bude k zakoupení opět i tam .
Spoustu věcí ohledně plánů do budoucna jsi již zmínil v předchozích otázkách. Je něco, co zatím nezaznělo?
V prvé řadě výstava Bohemian Taboo, která proběhla ve Velké Británii. I tu jsme bohužel několikrát překládali a proto máme velkou radost, že se nám ji podařilo uskutečnit. Vystavovali jsme nejen ilustrace a fotografie z Bohemian Taboo Stories, ale také nová díla umělců a designérů, jako například JANAJPU, Hedonist, Kobayiashi nebo tvoji tvorbu se značkou Born !n Porn. Po zařazení Bohemian Taboo Stories na Seattle Erotic Art Festival a International Festival of Erotic Arts je to další úspěch. Naše kniha byla první naší aktivitou, teď se už ale chceme zaměřovat obecně na podporu umělců a designérů a jsme moc rádi, že první z nich můžeme představit právě v UK, kde je o erotic art tradičně velký zájem. Tímto také vyzýváme další umělce, designéry a další lidi, kteří by se k nám chtěli přidat.
Věci, které dále připravujeme pro online prostor, bychom rádi propojili s kryptosvětem. V dnešní době se hodně mluví o NFT (non-fungible token – nezaměnitelný token) a o digitálním podpisu a autorizaci digitálních děl, které se zapíší do blockchainové technologie, kde je nemožné, aby jej někdo zcizil, přepsal či aby tě připravil autorství a majetková práva. Tuto technologii aktuálně studujeme a já věřím, že je v tom velká budoucnost, především v ochraně autorských práv. Spousta umělců se nyní potýká s tím, že jakmile něco zveřejní na internetu, tak to někdo stáhne a volně užívá, aniž by se o autorovi zmínil atd. A v neposlední řadě vidím výhodu také v monetizaci, jelikož se za NFT platí i milionové částky v dolarech. A my bychom tuto možnost rádi nabídli umělcům, které budeme zastupovat nebo jejichž díla budeme prodávat.
Na závěr ještě jedna obligátní otázka – komu bys knihu Bohemian Taboo nejvíce doporučil?
Nejlépe samozřejmě všem (smích). Měli jsme několik recenzí, ze kterých vyplývalo, že kniha otevírá ve čtenářích různá zákoutí a nutí je položit si otázku “Kdo vlastně jsem?”, což jsme si stanovili jako cíl. Má čtenářům dovolit, aby se nad sebou a společností zamysleli. Jací jsou? Jaká je jejich vlastní sexualita? Jak by se vypořádali s tím, že by jejich partner/ka měl/a nějaké sexuální preference, které oni nemají? Jak moc je pro ně sexualita důležitá? Jak mohou překonat svá traumata a strachy? Kromě představení úžasných a zajímavých lidí, o kterých v knize píšeme, byl hlavní cíl opravdu ve čtenářích vyvolat tyto pocity. Pokud bych tedy opravdu měl vybrat jen určitou škálu, doporučil bych knihu všem těm, kteří vnitřně cítí, že svou sexualitu nemají plně zpracovanou a že by jí rádi poznali. Je pro ně důležitá. I díky ní si mohou dokázat nastavit zrcadlo a popřemýšlet nad věcmi, které pro ně mohou být bolestné, objevné či rozporuplné. Anebo čistě radostné.
Photo Credits: Danny Worm, Bohemian Taboo
