Už jen proto, že všichni sledujeme filmy, co mají budovu bývalé zbrojnice v San Franciscu v intru. Kultury kinematografie a S/M scény jsou často propojenější, než se běžně přiznává, a díky filmům došlo k nejednomu uvědomění si vlastních úchylek.
Umění je způsob, jakým se snažíme porozumět sobě samým i světu okolo nás. Úchylky se tak v rámci snahy o pochopení dostávají do masové kultury už po staletí. Ať už je to formou literární či hudební a od 60. let i filmovou. Protože u většiny těchto děl se setkáváme s tabu tematikou, nazývat je masovou kulturou se může zdát přehnané, ale právě filmy často fungují jako most porozumění mezi ni a ostrakizovanými tématy. Filmová trilogie Fifty Shades, která celkem utržila 1,3 miliardy dolarů, je toho zářným důkazem.
Vznik žánru
Ještě před vznikem filmů s S/M tématikou se musely objevit filmy, které jim připravily cestu. V silně regulovaném prostředí 50. let v Americe bylo zcela nemožné promítat publiku díla s nemorálními tématy, a to se týkalo už i promluv postav, o dění na plátně ani nemluvě. Až uvolnění cenzury ze strany Nejvyššího soudu, který rozhodl ve prospěch názoru „ne všechna erotika je obscénní“, došlo k posunu. Nově otevřený trh se tak mohl začít zaplňovat filmy, které dnes označujeme jako „sexploitation“ (exploitation film se snaží rychle využít dobové trendy a s malým rozpočtem získat co nejvyšší zisk, nejednalo se ale o zneužívání herců). Sexploitation filmy se promítaly v malých kinech, předchůdcích současných porno-kin, a jejich obsah byl převážně erotický, s občasnou lehkou pornografií.
Uvnitř sexploitation žánru se postupně vytvořil subžánr filmů s tematikou únosů, vražd a znásilňování, ale spolu se zbytkem exploitation filmů dospěl ke svému konci v polovině 70. let, kdy na scénu jednak přicházely velké komerční produkce a jednak zapůsobily zákazy veřejné reklamy filmů s pornografickou tématikou. V roce 1967 bylo poprvé zfilmováno dílo Venuše v kožichu, kniha, po jejímž autorovi je pojmenován masochismus. Produkce filmu byla ale vyrobená takřka na koleni a výsledný produkt nebyl příliš kvalitní; v historii BDSM filmů se tedy dá snadno opomenout.
Film, který je doposud označován jako zlomový moment v BDSM kinematografii, přišel v roce 1975 pod názvem Story of O. I když se jedná o zpracování knižní předlohy a film se nejprve projevil jako tržní propadák, postupně se okolo Příběhu O vytvořilo kultovní prostředí, které ovlivnilo celosvětovou populární kulturu. Vakuum, které vzniklo po odchodu sexploitation filmů, se mohlo najednou zaplňovat filmy pro publikum, které už bylo připraveno takové filmy konzumovat.
Dvě strany jednoho žánru
I když je to od autora poněkud odvážná tvrzení, dá se argumentovat, že od 80. let naprostá většina filmů s BDSM tematikou se drží jednoho ze dvou směrů:
Jedním z nich jsou okrajové produkce, které filmy tvoří pro úzké publikum, a to většinou tak, aby odrazovaly běžné diváky, a naopak zůstaly věrné svému ztvárnění lidských úchylek.
Takový způsob filmové produkce není pro S/M tématiku ojedinělý, jde o kult undergroundových a nezávislých žánrů. V případě filmů s perverzní tématikou se často jedná o díla „od úchylů pro úchyly“ snažící se o přesnější ztvárnění dynamik D/s vztahů, často spojují avantgardní a experimentální prvky s čistou pornografií. Kvůli obsahu se takové filmy často nemůžou vůbec veřejně propagovat a promítat, jejich popularita je tak přímo vázaná na to, jak zapálené najdou publikum.
Druhým směrem nastoupila komerční produkce velkých studií. Ta si z BDSM kultury bere inspiraci pro ztvárnění příběhů, ale způsob provedení více odpovídá ostatním dobovým zvykům. V případě takových filmů se nemusí jednat o falešné zobrazení skutečné S/M kultury, ale uvnitř komunit zvrhlíků jsou často filmy kritizovány za přílišnou romantičnost nebo neférové hanění skutečné BDSM kultury. Ať už s požehnáním komunity nebo ne, takové filmy přispívají k veřejnému přijetí sadomasochismu a ostatních praktik do masové kultury.
D/s vztahy ve skutečnosti naštěstí nevypadají jako v sérii 50 odstínů mezi mentálně nestabilní, sotva dospělou dívkou a manipulativním miliardářem. Proto nikdo není nadšený, když je jeho životní styl k téhle trilogii přirovnáván. Hlavně z důvodu, že nemá ty miliardy dolarů J. Pokud byste si ale měli vybrat, jaká popkultura bude reprezentovat svět úchylů běžným vanilkám, 50 odstínů vlastně není špatná volba. Jestliže je populární zábava schopna otevřít dialog o tom, že když se někdo nechá dobrovolně bít, nemusí být blázen, splňuje tak popkultura jeden ze svých hlavních účelů, tj. spojování publika.
Film za filmem
Zanechat stopu na neuvěřitelně velké světové scéně filmů je nemožný úkol. O stejný cíl navíc usiluje většina filmů, co kdy vyšla, a seznamy 100 nejdůležitějších filmů, co musíte vidět, než umřete jsou většinou naplněny dvacet let starými klasikami, ze kterých jste viděli tak patnáct filmů (ale jednou se ke zbytku určitě dostanete). Tabu, se kterým se navíc BDSM filmy potýkají, znamená, že definitivní verzi filmu pro úchyly nikdo nenatočil a ani v budoucnu nenatočí. Posun tohoto žánru se místo toho děje po krůčkách a většina z nich ani nepostupuje dopředu, ale různě do strany. Každý další film otevírá nové možnosti pro filmy, které přijdou po něm. L’Empire des sens, který uvedl do komunity úchylů nepředstíranou soulož hlavních postav, nebo kontroverzní Maîtresse skutečně „přibíjejí varlata hřebíkem do dřeva“.
Sadomasochismus přilákal časem i ty největší hollywoodské režiséry a herce, aby si zkusili vlastní podání světa úchylek. Jedním z prvních byl režisér Duny David Lynch se svou experimentální noir detektivkou Blue Velvet. Ten sadomasochismus pojal sice jen jako temnou stránku některých lidí, ale na dlouhou dobu zanechal S/M tématiku v povědomí veřejnosti.
Piano Teacher otevřel nové milénium více intelektuálním BDSM filmům. I když je doposud uváděn jako jeden z nejdůležitějších filmů, jeho zobrazení S/M tématiky je o násilí, manipulacích a souboji lidí a jejich ega. Jím připravené publikum naštěstí vzápětí „sklidil“ film
Secretary, nebo – jak mu s láskou přezdíváme: ten dobrý film s podnikatelem jménem Mr. Grey a mladou dívkou. Secretary je dodnes často jmenován jako nejpovedenější film o D/s vztahu, i přes všechny svoje nedostatky se snaží vyprávět upřímný příběh, bez vedlejší motivace o získání co nejširšího publika jen za účelem největšího zisku.
Od premiéry Secretary uplynulo šestnáct let a další a další režiséři vytvořili další filmy tohoto žánru a každý divák si najde takový, který mu vyhovuje. Taková témata se dají najít i na naprosto neočekávaných místech. Třeba francouzský film z konce 60. let, který probudil sadomasochismus v autorovi článku – Angelika a Sultán.
