V souvislosti s přísným dress code na Fetish Night jsme stále atakováni těmi, kteří jeho vynucování považují za křivdu a útok na svou osobnost. Rozhodl jsem se tedy napsat tento článek, který popisuje můj vlastní vývoj z naprostého odpůrce dress code až do dnešní doby, kdy jsem jeho účel plně pochopil. Snad i další „ublížení” pochopí, že dress code tu není jako nástroj pro jejich útisk, ale jako atribut, který má zvýšit úroveň akce a prožitek všech návštěvníků.
Na první akci někdy v roce 2001 jsem šel jako klasický „čumil“. Kalhoty, triko… byť jsem úchylem byl už tenkrát, necítil jsem potřebu tento fakt sdílet s ostatními, a už vůbec ne se „povinně oblékat” do něčeho, co mi přišlo nepřirozené. V průběhu následujících let, při mých četných BDSM seancích, jsem si vždy vystačil s aktuálně nošenými trenýrkami, tílkem a na nohy jsem nazul kroksy či něco podobně „sexy“. Vždy pro mě byl důležitý obsah hrátek, nikoli obal a neměl jsem potřebu na tom nic měnit.
Akce s povinným dress code jsem dříve nenavštěvoval ze dvou důvodů. Tím prvním bylo, že mě jejich návštěva nijak nelákala (v tu dobu tu opravdu nebylo nic, co bych potřeboval vidět) a tím druhým bylo, že jsem odmítal porušovat svoje zvyky. Vždy jsem chodil oblékaný tak, jak mi to vyhovovalo (dle názoru mých blízkých jsem trhan tělem i duší), vždy jsem byl zvyklý mít po kapsách a na opasku hromadu náčiní, které potřebuji k běžnému životu. Latex bych na sebe nenavlékl ani za nic (je pro mně nepohodlný a pro můj styl života je přehnaně křehký). Jediným mým „dress code approval” oblečením byly po mnoho let kožené kalhoty, na které jsem si nechal našívat další a další kapsy, do nichž jsem svou povinnou výbavu snadno vměstnal.
Nikdy jsem se nechtěl „divně oblíkat”
Nikdy jsem se nepovažoval za fetišistu a fakt, že se musím „divně oblíkat” jsem považoval tak trochu za ústupek ze svojí strany – jako jednoznačně BDSM pozitivní člen jsem chtěl tyto akce navštěvovat, ale svoje oblečení jsem nepovažoval za něco, co by chod akce ovlivnilo. Obvykle jsem zvolil tyto kožené kalhoty a horní polovinu těla jsem nechal odhalenou, čímž jsem dress code požadavky splnil a akci jsem si mohl užívat bez ztráty pohodlí a důstojnosti.
Když jsme začali s naším týmem pořádat BDSM/fetish akce, jako organizátor jsem v prvních letech toto pravidlo obcházel s výmluvou, že musím pracovat a nemůžu si dovolit ztratit pohyblivost, a už vůbec ne sadu svého příručního nářadí!
Poté, co jsme v roce 2015 v této oblasti přitvrdili, musel jsem oblečení začít řešit nejen pro sebe, ale i pro náš technický tým, který stejně jako já nošení latexu nejenže nefandí, ale jeho nošení při akci je pro něj i nebezpečné, protože v průběhu večera musí podávat (mnohdy nadlidské) fyzické výkony a potřebuje pohodlné a praktické oblečení. Zavedli jsme tedy PFW CREW trička, která tento tým označila, a umožnila tak našim lidem pohyb na akci bez snížení její vizuální úrovně.
Dress code v rámci našich akcí jsme tak měli vyřešen, ale já si na kůži začal zvykat. Druhým mým „komponentem” byl harness na míru od Sikry, který jsem mohl jak kombinovat s výše zmíněným CREW tričkem, tak jsem ho mohl nosit na holém těle. Tady už můžu říct, že jsem si na tomhle oblékání „ujel”. Před rokem jsem si na jednom LARPu koupil kožené lukostřelecké rukavice, ale už v okamžiku nákupu jsem věděl, že si ho nekupuju kvůli LARPu, ale proto, že už se vidím, jak v těchto rukavicích pořádám své spankové seance. První jsem uspořádal krátce po návratu a bylo to ještě lepší, než jsem předpokládal. Rukavice se staly neoddělitelnou součástí mé úchylné výbavy a začal jsem je nosit na úchylné akce všeobecně. Poslední (zatím poslední) součástí mé výbavy se stala moje maska, kterou jsem si nechal vyrobit na míru opět od Sikry. Zde bylo primárním účelem splnění dress code na akci Temná noc, kterou pořádají Písklata, ale neodolal jsem a vzal jsem si ji spolu se zbylou výbavou na jednu soukromou akci u mě v „kanceláři”. Výsledek mně překvapil! Oddělení od reality, které mi maska poskytla, znásobilo prožitek z týrání submisivních protějšků a celou hru posunulo úplně jinam. Od té doby jsem se začal takto oblékat pravidelně. A hlavně – začal jsem chápat, co na tom ti lidé mají.
Zpátky v čase
Když se dnes kouknu na Fetish Night 2013 a Fetish Night 2017, vidím propastný rozdíl. Nejenom v úrovni programu a organizace celé akce, ale i v tom, jak vypadají její návštěvníci. Tahle akce MÁ koule a to hlavně díky svým návštěvníkům.
A ještě nemohu zapomenout na zastánce black tie, tedy černého večerního obleku. Znám spoustu lidí (včetně mě), kteří tento oděv považují za dostatečně sexy a fetish. Nikomu v tomto neodporuji, dle mého mají pravdu. Několik let byl tento oblek povolen jako dress code a několik let se potýkáme s těmi, kdo přijdou v běžném saku a na vstupu se s námi hádají, že tento oděv splňuje dress code. Kohokoli z těch, kdo black tie prosazují a trvají na něm, bych postavil na dvě hodiny do role doorbitch a nechal ho, aby těmto lidem vysvětloval, kde že přesně je ta tenká hranice. Pak by i oni pochopili, že tudy cesta nevede. Ne tam, kde se lidé snaží dress code obejít za každou cenu.
Ale ani zastánci formálního oblečení nemusí zoufat – i v ČR jsou opravdu dobré akce, převážně z produkce Písklat, kde je tento oděv nejen povolen, ale je dokonce vyžadován. Každé zboží má svého kupce, a pokud je vaším fetišem black tie, užijte si akci, kde najdete spřízněné duše.
Míla Bugtcher, člen organizačního týmu Prague Fetish Weekend
