Rozhovor s Nayanou

Nayana je mladá tatérka působící v pražském studiu Hell. Když se po vystudování vysoké školy v oboru sochařství rozhodovala, kam by jí její kroky měly vést, napadlo jí zkusit vytvářet obrazy na kůži. U toho také zůstala. Co o sobě prozradila perla české tatérské scény?

Můžeš se nám představit?

Kdysi jsem studovala malbu, pak na VŠ sochařství, ale ani jedno nebylo úplně to pravé. Teď jsem tatérka a mám pocit, že to tak má být – konečně zvládám u něčeho i vydržet a věci dotáhnout. Žiju v Praze už asi deset let (prvních šest let jsem tu strávila díky škole), ale časem mě to nejspíš stejně vytáhne mimo město, blíž k přírodě. Mám skvělou ženu a jednoho strašně zlobivého papouška.

Máš nějaký specifický styl, anebo ten styl teprve hledáš?

Mám. Zdá být už celkem jasný a neměnný, ale přestože volím určitý styl práce kvůli tomu, že je mi příjemný, snažím se i tak posouvat dál. Mrznout na jednom bodě by mě nebavilo. Když se to budu snažit někam zařadit, dalo by se to chápat jako blackwork. Ten je pro mě především o práci s čistě černou barvou (případně doplněn ještě o jinou barvu), s hrubším strukturálním stínováním, šrafurami i temnějšími plochami. Ani realističtější motivy tak nejsou záměrně dělány jako podle fotky, ale spíše do ilustrativního, grafického rázu. Tahle vizuální nadsázka, a často až neuhlazenost (živost) mě na tom baví. Jen se do ní nesmí schovávat neschopnost udělat dobrou linku (kdyby jen linku!), jak se tomu v mnoha případech v dnešní době bohužel děje. Možná blackwork je dnes populární, ale svým temným vizuálem není třeba na rozdíl od akvarelu tak úplně pro každého. Pro mě je ta líbivost formy, která je v tetování všeobecně vyžadována, spíše na překážku. Jasně, je a vždy to bude o zdobení těla, ale proto to ještě nemusí být unylá nuda.

Čeho bys chtěla v tetování dosáhnout? Máš nějakou ambici?

Tetování chápu především jako řemeslo, jako umělec bych se zdráhala označit (když pominu anglický výraz „tattoo artist“, který pro lepší dohledatelnost a identifikaci na internetu používat musím), proto je pro mě stále velkým úkolem perfektní zvládnutí techniky a spolu s tím i hledání a pilování vlastního stylu. Kromě toho musím přiznat, že mě tahle práce dost naplňuje. Sice nemám moc času na volné věci, ale to, co občas díky každodenní konfrontaci se zákazníkem vzniká, je pro mě často cennější a objevnější (člověk si ty lidi taky holt musí umět vybrat). Proto budu jen ráda, když mě tahle práce bude bavit i ve vysokém věku.

Co si myslíš o současné české tatérské scéně, potažmo českých konvencích.

Není to špatné, je tu spousta skvělých a nadaných lidí, vzory mám ale spíše zahraniční. Bohužel je to ale pro mnohé hlavně o penězích, a tím pádem lákadlo pro spoustu lidí, co vlastně nikdy moc nekreslili (a že tyhle věci opravdu jdou poznat!). Všechno si ale najde svoji klientelu a možná je to takhle vlastně dobře (tedy až na ty nešťastný „covery“, který pak člověk řeší). Tetovací konvence jsou ve vývinu, chybí mi tam minimálně lepší pochopení kategorií, do kterých se mi tak stále špatně zařazuje. Ale nechci křivdit, není to jen místní problém. Navíc vznikají další a nové zajímavé tattoo festy, což je jedině dobře. Soutěživost u mě teď ale trochu polevila. Jednak mě tyhle akce neuvěřitelně stresují, a navíc jsem si uvědomila, že se mi vlastně daří tetovat denně věci, které se mi líbí a ze kterých mám opravdu velkou radost i pocit nějakého posunu. Asi už nemám chuť někomu něco veřejně dokazovat (a cpát vlastní věci do nějakých kategorií, kam vlastně ani nepatří). Chci, aby za mě mluvila hlavně má práce a na tu mít v podstatě klid.

Co sis pomyslela, když jsi poprvé zaregistrovala potetovaného člověka?

Nic extra, protože první kérky, co jsem viděla, patřily spíše k těm „oldschoolovějším“(banální motivy apod.). Možná jsem je ale prostě jen tolik nevnímala, protože jsem v nich neviděla nic esteticky hodnotného, dokonce mi tehdy nejspíš přišly i zcela zbytečné… Vůbec jsem netušila.

Pamatuješ si na svoji první vytetovanou věc?

Moje první vytetovaná věc byla zároveň i mým prvním tetováním (ve 26 letech!). Rak červenými linkami přes celé lýtko. Velká zkouška odvahy i odhodlání se naučit tetovat, nechápu, jak jsem těch šest úmorných hodin v té takřka jogínské pozici vydržela. To se stalo nedlouho poté, co jsem odhodila ten předsudek o „zbytečnosti tetování“ a představu, že přinejhorším ze mě prostě bude jen nepotetovaná tatérka. Pak už to šlo všechno samo, řešení hlubokých významů a důvodů vystřídala prostá radost z obrazu.

Co pro tebe tetování znamená?

Možná to bude znít jako klišé, ale je to především ta svoboda volby a možnost nechat žít oblíbené obrazy přímo pod kůží. Mít je na očích jako připomínku a některé i jako pomyslnou ochranu. Je to práce s tělem i s jeho lepším přijetím. Je to také způsob, jak přemýšlet nad obrazem jinak. Prvotní zadání či impulz od zákazníka je konfrontován a přetvářen tatérem. Setkávání dvou světů a pohledů a ve výsledku obraz na živém trojrozměrném objektu – nositeli, se kterým motiv „žije“ až do konce. Nevím proč, ale někdy mi tohle všechno přijde jako víc než jen obraz na stěně.

Co bys doporučila začínajícím tatérům amatérům?

Pokoru a píli. Nejen tetovat, ale především se učit chápat věci kresbou, protože ať si říká, kdo chce, co chce, stejně si myslím, že kresba bude vždy základ. A bohužel je celá řada tatérů přesvědčených o opaku a o svých super schopnostech, kterým by ale právě ta pravidelná kresba v jejich pracích tak prospěla. No, všichni se máme co učit.