Na světě existuje stovka aktivních skupin, které se věnují suspension show. Věšení na háky se stává stále populárnější. Lidé se setkávají na akcích po celém světě a snaží se překonat sami sebe v duchu přechodového rituálu, meditace, změny stavu vědomí, překonání strachu, úlitby bohům či jiných pohnutek.
Jednou z největších evropských akcí zaměřujících se na suspension je jednoznačně Free Fall Suspension Camp, kterého se účastnil i tatér pražského studia Hell Kubo a piercerka Mirka. Oba za sebou mají desítky závěsů, avšak skok z věže vše překonal. Kubo nám popsal od A do Z, jaké bylo překonat sám sebe a skočit z dvacetimetrové výšky jenom s háky v zádech.
Kubova zpověď
„Po namáhavé osmihodinové cestě jsme ve čtvrtek o půlnoci dorazili na místo akce. Pár hodin spánku v autě vystřídalo krásné slunečné ráno, káva, sprcha. Všichni účastníci se přesunuli do místního kamenolomu, kde se celá akce měla konat. Bohužel místní ranger nám v polovině příprav vše zakázal. A tak se muselo najít jiné místo. Místo útesu, z kterého se mělo skákat původně, se našla vysoká vyhlídková věž ve vesnici Bazilej vzdálené zhruba 150 kilometrů. Tam jsme se celý den společně připravovali na skok. A musím říct, že jen příprava lan zabrala opravdu několik hodin. Není to žádná sranda. Tvorba lanového systému chce opravdu profi přístup. Jedná se se serious climbing.
Již první den skáčou první nadšenci. Úžasná podívaná, kopa stresu a adrenalinu, už jenom proto, že jsme věděli, že to čeká i nás. Ten den byl bojem s technikou, ale i vlastní hlavou.
V neděli ráno se probouzíme v autě. Slunce svítí… a přišla otázka, kdo půjde první. Rozhodl jsem se, že já. Chci to mít, co nejrychleji za sebou.
Den D
Marco (Little Swastika) připravil vše potřebné. Kreslí si na mě místa vpichu a adrenalin opravdu stoupá. Lehám si na dřevěnou lavičku, dávám si ruce pod sebe. Breathe IN a Breathe OUT a první hák mi prochází zády jako horký nůž máslem. To samé druhý. Bylo to téměř bezbolestné. Čekáme, až z místa zmizí zvědaví cyklisté.
Do rukou dostávám GOpro kameru. Little Swastika mě plácá po rameni. Stojím na okraji věže a nyní je to už jen můj boj. Srdce cítím až v krku. Hlavní organizátor Lucius mi vysvětluje co dělat. Slyším, jak mi za háky v zádech zapojil karabiny s lany. Pak to zazní: „We are ready. Now its all about you!“ Třesu se po celém těle.
Přelézám zábradlí, držím se ho jako klíště. Otáčím se zády k prázdnotě pode mnou. Je to kurva vysoko! Snažím se přesvědčit rozum, že o nic nejde, že se moje kůže nepřetrhne. Ale je to marné. Po pěti minutách mi dojde, že to nemá cenu prodlužovat. Přichází odpočet: 3…2…1
Lze to vůbec popsat slovy?
Ne! To, co přišlo, se nedá popsat slovy! Těch pár setin volného pádu se zdálo jako hodiny. Padáš a padáš. Cítíš zrychlení. Popsal bych to asi tak, jako když jedeš na motorce bez trička a zrychlíš z 0 na 100 za
sekundu. Najednou jsem ucítil tah na zádech. Vymrštilo mě to do brutálního kyvadla. Křičel jsem, řval. Chytám se za hlavu.
Rychle mě spouštějí dolů. Chytili mě za nohy, odepínají karabiny. Až na zemi přišly první emoce. Pláču, slzy mi tekly jako malému klukovi. Všechno šlo ven. Ten adrenalin, ta euforie. Zvládl jsem to! Lidé okolo mě objímají. Bylo to neuvěřitelně intenzivní. Po mě šla Mirka. Byl jsem s nimi. Znovu jsem to prožíval s každým, kdo si tento zážitek prošel taky. Nedá se to popsat. Zvítězil jsem sám nad sebou. Vypustil všechny démony.
Odpoledne odjíždíme domů. Jsme toho plní.“
