Před mnoha lety jsem na serveru BMEzine.com narazil na rozhovor s člověkem, který je i přes svou světovou proslulost mnoha fanouškům BM a BDSM známý jen z doslechu. Poté, co jsem si tento rozhovor přečetl, jsem pochopil, jak velký celosvětový význam měl (a stále má) tento člověk pro rozvoj BM a BDSM praktik a komunit. Tento rozhovor jsem překládal již před delší dobou, následně mi s ním pomohl i Myko (umělec, kterého v současné době naleznete v divadelní tvorbě), ale poté zůstal tento překlad nedokončen a dlouhá léta „odpočíval v šuplíku“. Mrzelo mě to, protože jsme na něm odvedli kus práce, a proto jsem rád, že už ho mám kde zveřejnit.
Když jsem se k překladu po letech vrátil, zjistil jsem, že ačkoli jsme se snažili o co nejpřesnější znění, je stylisticky velmi špatný. Po pokusech o jeho opravu jsem došel k závěru, že bude jednodušší rozhovor přeložit celý znovu. Zde je mé dílo. Chtěl jsem, aby bylo čtivé a srozumitelné, i proto jsem se uchýlil k hovorovým výrazům, které používám i v běžné mluvě. Pokud v textu narazíte na výrazy, které vás pohoršují, polibte mi prdel, aktuální politická a textová korektnost v médiích mi leze krkem a nehodlám se jí podřizovat. Hodiny práce s překladem spojené berte jako hold Fakiru Musafarovi, který dle mého názoru patřil k nejvýznamnějším osobnostem 20. století a jeho dílo si zaslouží další šíření. Nebýt jeho, je velmi pravděpodobné, že by nikdy nevznikl Hell, ale ani Painart a mnoho dalších kulturních aspektů, které vám dnes přijdou běžné.
Míla Bugtcher
„By using your body, modifying your body, you can go into states of consciousness and discover the true nature of life and yourself.“
As Ram Dass said: „There are many paths up the mountain, but the view at the top is same.“
Prací se svým tělem a jeho úpravami se můžete dostat do různých stavů vědomí a objevit pravou podstatu života a svého bytí.
Jak řekl Ram Dass: „Je mnoho cest na horu, ale výhled seshora je stejný.“
BME: V jakém věku jsi zjistil, že chceš žít jinak než ostatní?
FAKIR: Začalo to již v raném věku. Pamatuji si, že už když mi bylo čtyři či pět let, byl jsem trochu jiný než ostatní. Nebál jsem se toho, alespoň ne do doby, než jsem začal chodit do školy. V této době se v mém životě začaly objevovat podivné jevy. Snadno jsem upadal do transu a záhy jsem se naučil cíleně vstoupit do lucidních (živých – pozn. Bug) snů, které mi umožňovaly žít mimo mé tělo a pak se do něj vracet a dělat věci, které jsem v lucidních snech viděl. Myslím, že kritickým bodem pro můj vývoj bylo dosažení puberty. Ztratil jsem mnoho ze svých schopností, například psychometrii. Ta se v mém životě projevovala tak, že když jsem jel na kole přírodou, v mém případě indiánskou rezervací, a našel indiánské sídliště nebo pohřebiště, vzal jsem do ruky kámen a pak jsem mohl sedět hodiny s kamenem v ruce a sledovat příběh, který se odehrál v okolí kamene. A to včetně příběhu člověka, který byl pod kamenem pohřben. Také jsem ovládal v menší míře psychokinezi – mohl jsem silou vůle pohybovat malými objekty, jako byly kousky papíru či párátka.
BME: Co bys řekl lidem, kteří se na toto koukají skepticky?
FAKIR: Jim se to nestalo, mně ano. Já se o to neprosil, prostě to tak bylo. V raném mládí jsem z toho měl strach. Byl jsem díky tomu jiný než ostatní. Odlišovalo mě to od společnosti, a proto jsem to skrýval, jak to jen šlo. Myslel jsem si, že mi hrabe nebo tak něco. Rozhazovalo mě, že nejsem jako ostatní.
BME: Napadlo tě, že si to celé možná jen představuješ?
FAKIR: Ne. To mě právě děsilo. To, co jsem dělal, nebylo imaginární, bylo to opravdové, takže můj vstup do života byl poněkud podivný. Můj vztah k duši i tělu byl ve srovnání s ostatními lidmi velmi odlišný.
Když jsem vyrostl, byl jsem těžce ovlivněn výchovou svých rodičů, kteří nebyli indiáni, a také luteránskou církví. Musel jsem sedávat v presbytáři. Rituál se mi líbil, ale to, co se tam dělo, se mě osobně nedotýkalo.
Jak jsem již řekl, když jsem dozrál do puberty, ztratil jsem mnoho svých schopností. Lucidní sny zůstaly a já objevil i jejich erotickou formu. Začal jsem hledat v knihách, žil v knihovnách, stal jsem se knihomolem. Chtěl jsem se dozvědět, jak žili lidé dříve, protože se mi nelíbila omezení společnosti, ve které jsem žil.
BME: Jinými lidmi myslíš jiné kultury?
FAKIR: Tím myslím i naši kulturu. Místa vzdálená od malého městečka Aberdeen v Jižní Dakotě. Hodně mě inspiroval National Geographic, který jsme měli ve školní knihovně kompletně svázaný. Strávil jsem jeho čtením hodiny. Také jsem četl encyklopedie. Začal jsem u A, přečetl všechna hesla a pak pokračoval u B a tak dále, až jsem přečetl všechno. Což je něco, co děti v sedmé třídě obvykle nedělají.
BME: A kdy jsi začal se zkoumáním těla pomocí rituálů?
FAKIR: S tím jsem začal už před pubertou. Byl jsem uchvácen zkouškami, iniciačními a tělesnými rituály. Tomu jsem byl vystaven svým způsobem již jako dítě, protože jsem žil obklopen indiány a jejich příběhy.
BME: To jako osobně nebo pomocí psychometrie?
FAKIR: Ne, tohle bylo z první ruky. Bylo to v třicátých letech a v té době frčela americká politika asimilace indiánů. To znamená, že vzali indiánské děti a spolu s dalšími indiánskými rodinami je přestěhovali do malých měst, nechali je chodit do škol s námi a doufali, že přestanou být indiány a stanou se někým jiným.
Moje první pokusy byly utajené. Že jsem jiný, jsem si uvědomil, když mi bylo asi dvanáct let a byl jsem přijat do luteránské církve. Byl jsem bystrý malý kluk se spoustou otázek. Měli jsme velmi příjemného pastora, který ke mně byl velmi milý. Říkával: „Rolande, řekni mi o tvé doktríně o transu a podstatě.“ A já mu to celé vysvětlil. Ale nikdy jsem nevěřil tomu, co mi říkali, protože to neodpovídalo tomu, co jsem cítil. Proto jsem od malička důrazně odmítal cestu, kterou se vydali ostatní, a našel si svoji. Zjistil jsem, že se mi bude lépe žít, když nebudu svou odlišnost dávat příliš na odiv, takže jsem vše praktikoval skrytě po dobu dalších třiceti let.
BME: Během té doby jsi začal potkávat sobě podobné?
FAKIR: Ne, nikoho takového jsem neznal. Nikoho, s kým bych se mohl setkat a podělit se o své prožitky, jsem nenašel dalších asi tak dvacet let. Poté, co jsem se odstěhoval, mi nastalo náročné období. Můj skrytý život mi zabíral velkou část dne a naplňoval mě, ale já to musel pořád ukrývat a čekat, až najdu lidi, kteří se mnou budou sympatizovat.
BME: Cítil jsi potřebu někoho takového najít?
FAKIR: Hrozně jsem chtěl najít další podobné, ale za těchto okolností to nebylo možné. Pod záminkou fotografování jako koníčku jsem začal trávit víc času v temné komoře. Tímto způsobem jsem získal soukromí na to, co jsem chtěl dělat. Mohl jsem jít do matčina sklepa, zamknout dveře a vyvolávat film. V reálu jsem si tam ale trhal maso (orig „ripping flesh“– pozn. Bug).
BME: Ale tvoji rodiče věděli, že jsi tam zavřený?
FAKIR: Ne. Měl jsem výhodu fotografování jako zástěrky. Bylo to požehnání i maskování. Rozhodl jsem se, že všechno, co dělám, budu fotografovat, i když samozřejmě to nebudu nikomu ukazovat. Vše, co jsem udělal od čtrnáctého roku věku, jsem zdokumentoval. Všechny modifikace a zásahy do těla.
BME: Napadlo tě někdy, že se z toho stane tak veřejná záležitost, jako je tomu dnes?
FAKIR: Ani omylem. Dělal jsem vše pro to, abych neskončil někde v blázinci. Věděl jsem, že pokud by se veřejnost dozvěděla o tom, co dělám, zavřeli by mě, protože tak se to v třicátých letech dělávalo, když se někdo lišil od těch ostatních. Pro příklad: ve třinácti či čtrnácti jsem chtěl trvalý piercing a ve čtrnácti jsem si ho udělal. Nevěděl jsem o piercingu nic kromě toho, že budu mít ve svém těle díru. Znamenalo to pro mě hodně. V National Geographic jsem viděl obrázek muže z ostrovů v Pacifiku, kterému se zrovna narodilo dítě. A jako otec byl oprávněn nosit piercing nosu (nostril). Pro propíchnutí používali pružný zatočený úlomek zelené kokosové skořápky, který naostřili a na nos připnuli do doby, než si vytlačil cestu tkání. Poznámka u obrázku zněla – po čase se vytvoří trvalý otvor. To bylo vše, co jsem věděl o piercingu. Nikdo v mém okolí neměl ani propíchnuté ucho. Byl to naprosto neznámý jev, s piercingem v uchu by vás považovali za šílence a zrůdu.
Takže jsem sedával v presbytáři luteránského kostela a ve svých lucidních snech vymýšlel plán realizace. V Jižní Dakotě samozřejmě nebyly žádné zelené kokosy a s ničím takovým bych v presbytáři nemohl sedět. Takže jsem vymyslel jiný plán. Už rok či dva jsem si hrál s matčinými kolíčky na prádlo a svým tělem. Dělal jsem z nich na svém těle „vějíře“. Byly to šikovné hračky a napadlo mě, že pro piercing budou vhodné podobně, jako kokosová skořápka. Vzal jsem kolíček, v jedné čelisti vyvrtal dírku a do druhé zasadil malý hřebíček. Pak jsem ještě musel vymyslet umístění, protože nesmělo být viditelné. Jediné místo na těle, které „neexistovalo“ a nikdo se na ně nikdy nedíval a nikdy se nikomu neukazovalo, byly genitálie. Měl jsem ptáka, mého malého ptáka a to bylo to místo, kde to nikdo neuvidí! Upravený kolíček jsem si připnul na předkožku a AU, bolelo to! Nechal jsem ho tam připnutý a byl odhodlán vyčkat, než vytvoří díru podobně jako kokos na obrázku. Po čase se ostrá bodavá bolest změnila na smysly dráždící vjem. V noci, kdy jsem na sobě měl volné kalhoty, jsem najednou ucítil zvláštní pocit. Šel jsem na záchod a uviděl, že hřebík úspěšně probodl předkožku a zapadl do otvoru v druhé čelisti kolíčku. Vložil jsem do otvoru malý měděný kroužek a mel jsem svůj první piercing. Na svých kurzech (Piercing Intensives) tento příběh vyprávím a piercing ukážu – pořád ho nosím!
Poté jsem zkoušel propichovat si nejrůznější části těla, připnout k piercingu šňůrku a tahat za ni, což přešlo v indiánský zvyk probodnutí kůže hákem, zavěšení závaží a tancování až do stavu extáze. Tohle vše jsem dělal mezi čtrnáctým a patnáctým rokem věku.
Mezi sedmnáctým a osmnáctým rokem jsem zatoužil po tetování. Vzal jsem si matčiny šicí jehly, uchytil je do malého držáčku, sehnal si tuš, dal do ní trochu Listerinu a takto si udělal moje první tetování.
BME: A to máš pořád.
FAKIR: No jéje. Uviděl jsem v encyklopedii další podnětný obrázek – Ibitoa, chlapce s vosím pasem z Nové Guineje. Mimo jiné se tam psalo, že tito lidé oceňují probodaný nos a úzký pas. Našel jsem široký pásek a pod rouškou noci si ho utáhl natěsno kolem pasu. Rozhodl jsem se stát Ibitoem. Nošení tohoto opasku mi přinášelo zvláštní pocity a mohl jsem dělat změny ve svém vědomí, které navazovaly na mé dřívější zkušenosti s lucidním sněním a transem.
BME: Získal jsi zpátky to, co jsi ztratil s nástupem puberty?
FAKIR: Ono to nebyla ani tak ztráta jako transformace. Postupoval jsem a vyvíjel se po úrovních. V pozdní pubertě jsem zažil něco, co nazývám svou první transformační zkušeností, a bylo to proti (In my late teens I had what I’d call my first real transformative experience, and that was against the coal-bin wall. [ You can read about this in Body Play #8].) Mělo to co dělat s bondáží a smyslovou deprivací atd. Velmi pomalu, za plného vědomí, buňka po buňce jsem pomalu opouštěl své tělo a zažil pobyt mimo něj. Téměř všechny mé tělesné experimenty a modifikace vedly dříve či později k nějaké transformační zkušenosti, která mě navždy změnila.
BME: Řekni mi o fakíru Mušafarovi.
FAKIR: Vyslovuje se to „Fahkeer Mooshuhfar“. Od té doby, co jsem se stal nenasytným čtenářem a vyhledával jsem zajímavé záležitosti, nalezl jsem Ripleyův komiks. Mušafar byl muž, který žil ve dvanáctém století v Persii a já ho obdivoval, protože ten muž měl zprávu, ale nikdy nenašel někoho, komu by ji mohl předat. Říkal: „Můžete se naučit o Bohu pomocí svého těla.“ Měl velké trvalé piercingy v prsou, šest dýk skrz velkou masu tkáně, a velké piercingy na svých pažích, ke kterým si připínal podkovy. Takto chodil po osmnáct let, ale nikdo tu zprávu nepochopil.
Myslel jsem na cestu tohoto průkopníka BM až do konce sedmdesátých let. Z úkrytu jsem vystoupil, až když jsem se přestěhoval do Kalifornie. Zde jsem našel lidi, se kterými jsem mohl své zážitky sdílet. Prvním z nich bych tatér Davy Jones. Celé roky jsem chtěl velké tetování. Měl jsem jen několik malých, která jsem si dělal sám, včetně magického symbolu na chodidle mé nohy. Nebylo děláno jako estetické, nikdy bych si nevybral tetování, jehož návrhy visely na zdech studií. Pro mě bylo tetování magickým symbolem. Musíš počkat, a až budeš mít vizi, svůj symbol uvidíš. Tímto znamením změníš svůj život. Alespoň tak jsem tetování vždy chápal já. Určitě jsem byl ovlivněn vším tím čtením o ostatních kulturách, protože takhle je to na Borneu a v Polynésii. Není to jen ozdoba, je to součást rituálu, cesty. Součást transformace. Udělal jsem fotografii svých zad, kde se mi tato vize zjevovala a kousek po kousku na ni kreslil, dokud výsledek neodpovídal mé vizi. Tohle bylo na konci padesátých let. Všude, kam jsem s tímto požadavkem přišel, se ke mně stavěli velmi chladně. Poté, co jsem řekl, že chci toto tetování na záda, každý tatér v San Franciscu nebo St. Louis odpověděl: „To je pěkné synku, ale co třeba pantera, nápis máma nebo kotvu?“ „Já nechci nápis, kotvu ani pantera, chci tohle!“ Prostě to neudělali.
Počátkem šedesátých let jsem potkal Davy Jonese, což byl obchodník a námořník, který hodně střídal lodě a – nevím proč – měl stejné sklony jako já. Žil v jiných kulturách, v Západní Samoji a měl po celých nohách a pánvi tetování létající lišky. Své iniciační tetování si udělal prasečím zubem, kladivem, sazemi a tukem.
Když uviděl moji kresbu, řekl: „Toho se zhostím rád. Vím, co děláš.“
„Supr, kdy začnem?“
Bylo nedělní odpoledne a já zrovna přišel za ním na konzultaci.
„Co třeba teď hned?“
A já souhlasil. Davy zamkl obchod, zavolal někoho, aby mu držel kůži napnutou, a udělali jsme větší část linek.
O rok či dva později mi Davy Jones vyhověl a pomohl mi s rituálem Kavadi (poté, co jsem mu podepsal dokument, jenž ho zprošťoval viny v případě mého úmrtí či újmy na zdraví), který jsem chtěl vždy zrealizovat a na nějž jsem kvůli technické náročnosti sám nestačil. A o něco později jsem podstoupil super transformativní zážitek, když jsem poprvé visel za piericngy v mých prsou.
BME: Vidíš sám sebe jako znovuzrození původního Mušafara, nebo jen někoho, kdo se jím inspiroval?
FAKIR: To už se blížíme ke coming outu a přisvojení tohoto jména. Potkal jsem muže, excentrického milionáře jménem Doug Malloy. Anebo on potkal mně, pozoroval mě už koncem šedesátých let. V té době v rámci undergroundu, konkrétně malých BDSM a fetish komunit, jsem vyprávěl o svých činech a ukazoval svoje fotky. Včetně těch, které jsem si udělal jako náctiletý. Když je viděl, spojil se se mnou a já se stal jeho chráněncem. Byl něco jako můj patron – podporoval všechno, co jsem chtěl dělat. Díky němu jsem měl příležitost dělat komplikovanější a náročnější věci. Byl to zajímavý muž, který chápal vize. Byl to taky člověk, který odstartoval piercingové hnutí, a patron Jima Warda (v tu dobu jsme byli spolu). Až na to, že já už piercingů měl za sebou spoustu dávno předtím, než Jim vůbec začal.
PFIQ (Piericng Fans International Quarterly je čtvrtletník pro fanoušky piercingu – pozn. Bug) začalo vycházet spolu s první mezinárodní tetovací konvencí v Renu, v Nevadě. Doug se znal s organizátory, kteří byli z New Yorku a okolí, a všichni chtěli vekou událost. Chystali se do Rena dostat tři nebo čtyři stovky lidí mimo sezónu, kdy byly jízdenky levné. Doug vše připravil a řekl mi svou vizi: „Měl bys jít, Rolande, a ukázat jim, co děláš, protože tohle publikum ti porozumí“. Strávil jsem měsíce výrobou hřebíkové postele a jiných propriet, cvičením, jógou a taháním za piercingy. Pro Reno jsem připravil úchvatné představení. A pak řekl: „Potřebuješ jméno. Nemůžeš tam jít jako Roland! To nebude fungovat.“
Takže jsem odpověděl: „OK, vezmu si jméno toho, koho obdivuji, fakíra Mušafara z Persie, protože nesu stejnou zprávu, jako nesl on – s použitím svého těla a jeho úpravami se můžeš dostat do jiného stavu vědomí a objevit pravou podstatu svého života.“ Tak jsem si vzal jméno Fakir a dokonce se na vystoupení stylově nalíčil. Tak dostal Fakir své jméno.
BME: Jaké to je, být asi tou nejvýznamnější osobností svého oboru, celebritou? Poznávají tě lidé na ulici?
FAKIR: Samozřejmě. Zrovna včera večer někdo řekl: „Pozvu Fakira, aby se zúčastnil našeho týdne rituálů.“ „FAKIR! TY ZNÁŠ FAKIRA? Bože!“ Takhle je to po celém světě.
Hlavním zdrojem popularity Fakira je spojení s nakladatelkami Andreou Juno a Vale, které vydávaly paperbacky a chtěly začít s knihami. Potkal jsem je a doporučil jim: „Znám pár lidí, kteří by o něco měli zájem.“ A tak jsem stvořil termín „moderní primitiv“ a použil ho několikrát v PFIQ, tak jako v roce 1977. Nabídl jsem jim, že jim dám všechny obrázky, rozhovory a mé názory, které budou chtít, a ony pak seženou pár dalších lidí a vytvoří knihu Moderní primitivové. Andrea se bála, že na tom budou tratit, že vytisknout tisíc kusů, a nikdo si je nekoupí. Byla přesvědčena, že tento projekt je kravina. Ale Vale do toho přesto šla. Připravily 27 hodin rozhovorů se mnou a z toho všeho použily pouze pár senzací a vynechaly filozofii. Ze všech mých fotek použily jen ty nejhustší. Kniha vyšla v roce 1985, a protože už byla více než desetkrát dotištěna, cestuje po světě více než půl milionu kopií. V knize je víc než kde jinde moje poselství a inspirovala větší množství lidí, než o jakém jsem kdy snil.
Dále jsem se zaměřoval na učení. Mým cílem, na rozdíl od jiných, nebyl show byznys, ale soukromé experimentování. Malé soukromé rituály, práce s lidmi, kteří opravdu chápou to, co dělám, dokumentovat to, psát o tom. Pokud dělají věci inspirované tím, co jsem dělal já, chci jim s tím pomoct. Zdokumentujeme to a pošleme to dál. To je hlavní smysl Body Play.
BME: Slyšel jsem nejrůznější příběhy o tom, jak sis dělal piercingy hrudníku (nikoli piercingy bradavek, ale hluboké piercingy kůže na prsou sloužící k zavěšování – pozn. Bug). Jsou i drby o tom, že ti je dělal doktor Brown v Mexiku…
FAKIR: To jsou kecy. Znám doktora Browna. Jel jsem za ním, dělal jsem s ním rozhovor a Annie Sprinkle s ním dělala rozhovor. „Slavný doktor kokotů!“ Byl jsem s ním ve spojení dlouho, ale už je to dávno, co pro mě přestal existovat.
Celý příběh o tom, jak jsem si dělal tyto piercingy pomalým probodáváním ocelovou tyčí, je popsán v Body Play #14.
BME: Procházejí svalovinou?
FAKIR: Ani omylem. Vedou nad pektorálním svalem a procházejí skrz takové množství tkáně, jak jen bylo možné. Pár takových už jsem viděl a z takových je mi špatně, protože ty, které jsem viděl, nemohou nikdy fungovat. Nemůžeš se za ně pověsit, nejsou na správném místě. Tak to není správně.
BME: Doslechl jsem se, že v průběhu hojení jsi měl zdravotní problémy a musel jsi být hospitalizován?
FAKIR: To není pravda [směje se]. Věšel jsem se za ně opakovaně včetně transformace s Davy Jonesem u mě v prázdné garáži podobně jako Mandanové ve světlíku v chýši. Po jednom závěsu jsem se rozhodl dělat to pravidelně, asi tak jednou ročně. Chtěl jsem to dělat stejně jako lidé Arikuře v Jižní Dakotě, kde rituál vznikl. Dělali to tak často, že nechávali kolíky v místě vpichu a zahojili rány tak, aby je při závěsu nemuseli znovu probodávat. Byl to asi tak čtvrtý nebo pátý závěs, kdy jsem se rozhodl pro trvalé piercingy v těchto místech. Nikdo to zatím neměl a já se rozhodl to zkusit. Dělal jsem je po jednom [viz. Body Play #14]. Použil jsem kleště a ocelovou tyč.
BME: 2 mm?
FAKIR: Asi tak. Nebylo to příliš tlusté.
BME: Nedělaly se ti abscesy kvůli špatné drenáži rány?
FAKIR: Ne. Když se opět vrátím k lucidnímu snění a psychokinetickým schopnostem, měl jsem se svým tělem vždy vztah, jaký má málokdo. Prošel jsem si Kavadi rituálem, při kterém všechny ty bodce dokážou v těle natropit solidní rány. Když je to děláno šamanským způsobem, v transu, nekrvácí to a nezpůsobí zdravotní problémy. Učím toto lidi u sebe ve škole, kde to i v určitých formách provádějí.
Dostal jsem povolení od kalifornských úřadů k provozování piercingové a brandingové školy s instruktory, kteří mají všichni certifikáty o kvalifikaci k vyučování těchto oborů. První a jediná škola. Donutila mě k tomu Gauntlet (Hozená rukavice, tetovací studio v USA založené Jimem Wardem – pozn. Bug). Dokud jsem pracoval s Jimem, chtěl jsem tam školu založit. Dostal jsem ale velmi negativní zpětnou vazbu od místních piercerů. On a pár dalších strávili roky experimentováním a vývojem technik, které používají dodnes. Jeho přístup byl komerční, nechtěl nikoho učit, aby si pak neotevřel svoje studio a nezačal mu konkurovat. Chtěli mít monopol tak dlouho, jak to jen bude možné. V osmdesátých letech se obor rozmáhal, ale děti si působily zdravotní problémy nesprávnou aplikací piercingu. Věděl jsem to a chtěl tomu zabránit. Chtěl jsem je naučit, jak to dělat správně. Proto jsem se před šesti roky rozhodl založit školu.
BME: Eric Dakota byl tvůj první student?
FAKIR: Ano, Eric byl můj první student.
BME: Kdy se z rituálů stala veřejná záležitost?
FAKIR: Po představení na tattoo convention se mi otevřel svět. Vystoupil jsem z úkrytu. Větší akce ale přišly až o mnoho později. Zpočátku jsem měl malou partu lidí, kteří chtěli dělat to, co já, nebo hledali extatické tělesné rituály, tak jako moje přítelkyně Carla, se kterou jsem seseznámil díky filmu Dances Sacred and Profane. Byla jedním z prvních lidí, kteří provedli ball dance (tanec se závažíčky zavěšenými na piercingy různě po těle – pozn. Bug) Udělali jsme to – jen já, ona a jeden náš přítel. To bylo před 17 roky. Poté několik jejích přátel vidělo fotky, ona jim řekla o svém zážitku, a chtěli to zkusit také. Dalšího ball dance se zúčastnili čtyři lidé. A následujícího 14 a ještě dalšího 40. Teď děláme ball dance každý letní slunovrat v Kalifornii a je nás vždy kolem stovky.
BME: Většina těchto lidí pochází z BDSM komunity?
FAKIR: Pár z nich ano. Řekl bych, že ta aktuální parta, složená z nejrůznější nábožensko-etnických skupin (máme tu súfí /odnož islámu – pozn. Bug/, hinduisty, pohany), je z větší části složená z queer lidí (bisexuálů, gayů, leseb). Jen málo z nich jsou čistí heteráci. Koneckonců v téhle společnosti jsem vystoupil z úkrytu. První lidé, kteří mě přijali, byli primárně z gay BDSM komunity.
BME: A ty nejsi primárně heterák?
FAKIR: Ne, jsem bisexuál.
BME: To je něco, o čem jsi v rozhovorech nikdy moc nemluvil.
FAKIR: Jasně, protože se mě na to nikdo neptal a teprve nedávno jsem s tím vyšel na veřejnost. Takových lidí je spousta. Mám dobrého přítele, Baba Ram Dasse, který měl před asi tak měsícem mrtvici. Ram Dass mě provází celé roky, mluvil s 5000 lidmi v auditoriu každý víkend, ale až před pár lety vyšel na venek s tím, že je gay, ačkoli každý předpokládal, že je heterák. Toto přiznaní je dnes bezpečné, ale před pár roky ještě nebylo.
BME: Vedl jsi tedy několik dvojích životů, jeden pro body play a druhý pro bisexuála?
FAKIR: Moje orientace patřila vždy mezi mé odchylky od společnosti. Sex je součástí mého vývoje spolu s tělesnými rituály. Ještě nedávno ses mohl dostat do problémů, když jsi přiznal, že jsi bisexuál.
BME: Jakou roli myslíš, že hrají spirituální aktivity v životě „normálních“ lidí? Jak jim rituály mohou pomoct?
FAKIR: Narazil jsem na spoustu hledačů. Mezi příznivci New Age (náboženská skupina, která vznikla kolem roku 1970 – pozn. Bug) jsem se setkal zpočátku převážně s negativními reakcemi. Kdykoli jsi vytáhl jehlu nebo se zmínil o krvi, prchali pryč. Tak jsem udělal několik workshopů a párkrát se s nimi ukázal na veřejnosti. Nefungovalo to. Od té doby se věci radikálně změnily. Teď je široká veřejnost tělesným rituálům poměrně otevřená. Pro mě je hlavní, že pokud z těla vypustíš náboženství, rituály a sexuální energii, zůstane ti jen prázdná skořápka. Nejsi kompletní. Já jsem se tak vždycky cítil, už od puberty. Tohle mě znepokojovalo už v luteránské církvi. Tato myšlenka začala už někdy v šedesátých letech, kdy si první lidé dali trip a řekli: „Hele vole, co když svět není takovej, jak vypadá?“ A i přesto nás regule společnosti, domácí výchova i systém vzdělávání směroval úplně jinam. A konečně jsme se dostali k poslednímu tabu, které začalo kolem roku 1970, v roce 1980 zesílilo a vrcholu dosáhlo v devadesátých letech. Vše, co zahrnovalo tělo dle západního křesťansko-židovského pojetí světa, bylo zakázáno. Proto bylo kolem piercingu tolik publicity jako o sebemrzačení, však víš.
BME: Pokud se někdo chce zúčastnit rituálu, co by měl vědět a čemu se vyhnout?
FAKIR: První, co potřebuje, jsou informace. Největší problém mám s lidmi, kteří do toho jdou, ať už do sundance nebo věšení, aniž by strávili pár minut čtením a zjištěním si, o čem to vlastně je, a o lidech, kteří rituály prováděli. S tím mám opravdu velký problém. Má rada zní: Vždy se nauč vše, co bude možné. Je spousta míst, kde jsou tyto informace. Co dělají hindové přes dva tisíce let? Chceš dělat ball dance, chceš si zabodnout háky do těla? Jdi za lidmi, kteří to dělají už tisíce let, pokud to půjde, tak osobně. Nebo si o nich alespoň přečti. Nebo potkej někoho, jako jsou moderní primitivové, kteří se tím zabývají alespoň posledních 15 let. Uč se.
BME: Znervózňuje tě aktuální hromadná popularizace věšení za háky?
FAKIR: Jasně, protože to dělají polovičatě a nemají k tomu patřičný respekt. Nedělají věci šamansky. Od svých dvanácti jsem žil šamanským životem. Což znamená žít jinak než ostatní a zahrnuje to zvláštní a zajímavý vztah mezi tělem a duší. Pracuji s tělem. K piercingu, řezání, pálení, hákům, tetování i dalším jsem měl vždy přístup „na vlastní kůži“, zahrnující poznávání spirituální části věci. Všechny tyto věci tě vedou za stejným cílem. Jak Ram Dass říká: „Je mnoho cest na horu, ale výhled zeshora je stejný.“ Moje cesta je cesta těla a byla přejata z indiánské, súfí a hinduistické kultury.
BME: Ale cesty tě mohou zavést na různá místa. Některé lidi zajímá pouze jejich estetická část.
FAKIR: To je pravda. Ne všichni se chtějí vydat na horu.
BME: Jaký vliv měly rituály a víra jiných kultur na tvé rituály? Jsou stejné, nebo ses jen inspiroval…
FAKIR: Byly pouze inspirací. Měl jsem vlastní definici pro rituál i pro bolest. Tyhle dva body jsou pro mě důležité. Rituál je akt, je to jako hra. Víš, co na něj potřebuješ, a víš, jaký je požadovaný výsledek. Například sundance: víš, že se musíš připravit na cestu někam jinam. Začíná to probodnutím, končí to utržením kůže. To, co se děje mezi tím, se vždy liší a je to spontánní. Lidé jsou omezeni rutinou západní křesťansko-židovské kultury, jako je pravidelné chození do kostela. To považují za rituál. Antropologové takto v Jižní Dakotě rozesmáli indiány. Zeptali se jich: „U tohodle pow-wow tance dáš červenou sem, zelenou tam a pak uděláš pět kroků?“ A podobný sračky, protože nedokázali pochopit, že cílem rituálu je rituál samotný. Pokaždé ho dosáhneš jinak. Lidé v západní kultuře se zasekli v tom, že z místa A musíš jít do místa B a a tak dále. Myšlenka rituálu je úplně jiná. Takže bych řekl, že hlavním dopadem ostatních kultur na mě je inspirace jimi. Jdu za stejným cílem. Tím není původní indiánský sundance. Tím je moje verze sundance. Já se při něm nemusím utrhnout. Vycházíme z toho samého a naším cílem je podívat se do jiného světa. Nebo tak něco.
BME: Co bys řekl lidem, kteří tvrdí, že vypůjčování si myšlenek od jiných kultur je útokem na tyto kultury?
FAKIR: To už se stalo několikrát. Například v bostonské televizi jsem slyšel indiána říkat: „Okrádáte nás o naše zvyky!“ A já odpověděl: „Ne, já hledám vnitřní cestu tak, jako to dělali vaši předci. Jak probíhá váš rituál?“ Řekli, že chodí do biskupského kostela. Zeptal jsem se jich: „Už jste někdy provedli sundance? Už jste ho aspoň viděli?“ Neviděli. Doporučil jsem jim: „Tak jděte a koukněte se. Já jsem s lidmi, kteří ho dělají, vyrůstal, oni vědí, co dělám, a říkají super.“ Pochopili, že jdeme za stejným cílem.
BME: Takže není nic, čím by bylo třeba se řídit pro zachování respektu?
FAKIR: Je mi líto, že se cítí uraženi. Probíral jsem to se savitskými hinduisty (odnož hinduismu zabývající se tělesnými rituály, například svátkem Thaipusam – pozn. Bug). Mým přítelem je Kumar, kněz Kálí (hinduistická bohyně – pozn. Bug) v Panangu. Vědí dobře, co dělám, viděli mě a spoustu těchto věcí jsem prováděl s nimi. Děláme stejnou věc a chceme se dostat tamtéž. Jak se tam dostaneme, všechny ty drobnosti mezitím, nejsou důležité.
BME: Zrovna jsi tam byl, abys to viděl na vlastní oči?
FAKIR: Ano. Ke Kavadi mě to vedlo už od puberty. Viděl jsem ten skelný pohled – jednou z mých schopností byla psychometrie a ta fungovala částečně i na fotografie. Psychometrie znamená dotýkat se něčeho nebo někoho a vědět o něm všechno pouze díky psychickému kontaktu. Podobně jako s tím kamenem na indiánském pohřebišti. Když jsem se koukl na ty obrázky a fotografie, věděl jsem, že ten text pod nimi je plný hoven. To jsem zjistil díky psychometrii. Když jsem meditoval při pohledu na hinduistu se skleným pohledem a Kavadi konstrukci plnou bodců, mohl jsem se dostat do stejného stavu, jako ten muž na fotografii, a vědět, jak se cítí a proč tam je. Tohle je mimochodem způsob, jak jsem dokázal provést většinu svých rituálů. Cítím, že to, co dělám, je forma psychometrie. Zachycením na fotografii se dokážu dostat do stejného stavu vědomí a cítit to samé a pak se zase vrátit zpátky. Občas je to děsivé, ale tohle mě inspirovalo k provedení O Kee Pa, mandanského rituálu zavěšení za piercingy na prsou.
BME: Co se stalo s tvými pocity, když jsi to viděl osobně?
FAKIR: [Celý příběh najdete v jeho knize Body Play]
Dalece to překročilo moje očekávání. Ráno před obřadem, když si lidé začali propichovat těla, jsem byl v nedalekém hotelu v Panangu pár bloků odtamtud. Bál jsem se vstát a jít tam. Bál jsem se dvou věcí: Zaprvé toho, že to bude slabé, že tam ta energie nebude, a já budu po padesáti letech zklamaný. A zadruhé toho, že to bude příliš silné, já se nedokážu ovládnout, strhnu ze sebe šaty a začnu do sebe zabodávat bodce. Jak se ukázalo, ani jedno z toho se nekonalo. Byl jsem totálně zahlcen energií, tak to bylo kouzelné. Tělesné rituály savitských hinduistů jsou tam mocné. Aby se Evropan dostal do tohohle stavu, musel by vypít dvě láhve whisky. A tihle lidé nic nepotřebují, aby se dostali do tohohle totálně intoxikovaného stavu, stačí jim ta atmosféra na místě. Prostě dělají svoji věc, mají svůj rituál, vědí, kam směřují, byli k tomu trénováni od malička. Je to tak silné!
BME: Je Penang jediné místo, kde se tyto rituály pořád odehrávají?
FAKIR: Ne. Musíš ale hledat. Všechny podobné praktiky byly v současné společnosti potlačeny. Tak zvané hromadné propichování a mučení opravdu patří do Indie a před dvacetitisíci lety na nich vyrostla kultura, která nám dala jazyk a písmo sanskrt a literaturu v něm psanou, jógu a tantru. To vše pochází ze savitské Indie. Pak přišly védy (náboženský směr, který je kořenem dnešního hinduismu – pozn. Bug) a vytlačily je až na jih Indie. V průběhu koloniální periody s těmito lidmi bylo zacházeno jako s otroky. Odvezli je po tisících, aby otročili při sklizni čaje na Cejlonu a těžili cín v Asii a podobně. Britové je příšerně zneužívali. Ale oni si vždy udrželi svoji kulturu a náboženské praktiky. Jsou okouzlující a elegantní, ale dostat se k jejich tajemstvím – ufff. Velmi obtížné. Když jsme tam ve dvou skupinách dorazili, pronikli jsme spolu s Kumarem a jeho přáteli do chrámu za tropického deště. Kumarův bratr měl s sebou svoji nahrávku, na níž v sobě má 900 bodců. S těmi šel sedm mil a pak přešel sedmdesátimetrový koberec ze žhavého uhlí.
BME: Těší je, když vidí takto zaujaté „zápaďáky“?
FAKIR: Jsou velmi vlídní. Byli uneseni tím, co děláme, a velmi překvapeni, že našli jiné lidi, kteří dělají podobné věci. Tak jako jsem dříve našel stejně naladěné indiány, kteří viděli, že provádíme sundance předtím, než ho jako zvyk reinstitucinalizovali (fakt debilní slovo, ale neznám lepší synonymum – pozn. Bug). Teď ho provádějí, jak nejlépe umí, ale ne všichni se do něj umí ponořit a dělat ho dle tradice. Zatímco já ano. Někteří z jejich mladíků se probodají, trochu tančí, ale jedním mocným skokem se to pokusí ukončit, ať už je to za nimi. Účelem ovšem není se utrhnout a skončit to, ale tahat za ten zatracený piercing dlouhé hodiny či dny, pokud je to možné, a dostat se do transu. Když se hned utrhneš, připravíš se o šanci, že se stane něco pozitivního.
FAKIR: Lidé opravdu potřebují správně navést. Experimentovat je v pořádku, ale je dobré se nechat nasměrovat. Je supr mít zkušeného šamana, který tyto věci zná a dělá a dokáže zajistit, aby se staly. Mívali jsme transovou posedlost. U mých piercingových rituálů, ale i při běžném piercingu se zjevovala postava Modrého Pána, piercingového boha, Murugana, svatého patrona Tamilů. Poznal jsem ho díky transové posedlosti. Mladý kluk z Dallasu, který o něm nikdy neslyšel, se po tříhodinovém ball dance stal jím a řekl: Zdar! Jsem zase tady! Vždy ho využívám a vyvolávám. Vždy své piercingové jehly nabíjím jeho energií. Když děláš piercing šamansky, vtlačíš jehlu do těla a její hrot si sám najde to správné umístění. Je to, jako kdyby se kůže rozestoupila a jehla jen prošla skrz. Ani na ni nemusíš tlačit. Tohle se mi stává často.
BME: Pierceři, kteří svoji práci vidí víc jako technickou záležitost, se teď mohou cítit uraženi.
FAKIR: Moje zkušenosti sahají zpět do doby, když jsem v Gauntletu pracoval s místními lidmi a věděl, že je něco špatně. Někteří z piercerů vzali zákazníka do malé komůrky, zatáhli závěs a a za chvíli jsme slyšeli výkřik: Uáááá! A to by se nemělo u piercingu stávat. Něco bylo špatně. Technika je jedna věc. Mám jednoho žáka, který se snaží velmi tvrdě vyvinout šamanskou stránku věci. Ve skutečnosti přikládáme v našich pětidenních kurzech piercingu velkou váhu empatii, portože je to velmi důležité a nezbytné i ze zdravotního hlediska. A tohle je ten okamžik, kdy lidé dostávají tu pravou službu, za kterou si zaplatili. Něco chtějí, ať už vědomě či podvědomě. A to se nestane, pokud piercer není dobrý a zkušený, aby to “ „kouzlo“ udělal. Pro nás je to umění, schopnost a tahle záležitost má své zdravotní a bezpečnostní aspekty, kterejch si musíte bejt zatraceně vědomej a dávat si na ně pozor. A ještě jedna věc ohledně piercingu – tohle není jen o tom probodnout někomu kůži jehlou. V tu chvíli probíhá i akt psychické penetrace a v okamžiku otevření těla věci mohou vcházet dovnitř i vycházet ven. Takže si musíte dobře uvědomovat, co děláte, jinak propichovanémumůžete hodně ublížit. A my se snažíme ukázat maximum i v tomto oboru na našich Fakir Intensives (kurzy pro piercery pořádané Fakirem – pozn. Bug).
BME: Když mluvíš o rituálech inspirovaných kulturami, co si myslíš o rituálech zahrnujících užívání psychedelik? Protože to bývá důležitou součástí některých rituálů.
FAKIR: Na to se mně často ptají. Mé tři roky průzkumu v tomto směru nepřinesly vůbec nic. Můžu se zmastit, navštívit jiné rozměry a krásně měnit stavy vědomí bez tohohle. Ale to neumí každý. To, co dělám, je cesta pomocí těla při otevírání jiného rozměru a vstupu do jiného vesmíru. Když si vezmeš nějakou psychoaktivní látku, děláš tu stejnou věc, jen ji děláš trochu jinak. Používáš substanci obsaženou v rostlině, která v tvém těle něco změní. Mám s tím hodně zkušeností od Santo Daime (brazilský náboženský směr založený v roce 1930 – pozn. Bug). Brazilci mají toto prastaré náboženství a užívají substanci nazvanou ayahuasca.
BME: Tím myslíš tryptamin?
FAKIR: Chemický název klíčové sloučeniny je dimethyltryptamin (DMT). To, co se používá v přírodním rituálu s ayahuascou a vaří se v džungli, je hodně odlišné od látky, kterou vyrobíš v laboratoři. To samé říkají někteří lidé o užívání houbiček oproti užívání chemických látek. Duše rostlin nefungují tak, jak by měly, když je proženeš laboratoří. Ale ano, tyto rostliny patří do různých rituálů a náboženských „průzkumů“. My ale děláme to samé pomocí háků zabodnutých do těla. Zasahujeme do těla, abchom dosáhli speciálních stavů vědomí.
BME: Jaký vztah vidíš mezi pradávnými rituály a moderními hudebními (např. rave) rituály? V obou jde o vyčerpání v průběhu transu.
FAKIR: Rave je extatický rituál. Lidé se ho účastní, aby dosáhli extáze. Tam propojí tělo a duši a získají pocit úniku z tohoto světa ve společnosti jim podobných. To se od toho, co se děje v Africe nebo v jižním Pacifiku, moc neliší. A stejně tak někdy užívají rostlinné substance. Je to znovuobjevení něčeho, co tu vždy bylo. Celé hnutí body piercingu a to, co s ním souvisí, není nic nového. Tohle jsem říkal vždycky. Fakir je jen příkladem znovuobjevování něčeho, co tu vždy bylo. Jediný důvod, proč jsme se tomu vyhýbali, bylo omezení západní křesťansko-židovskou kulturou.
BME: Jak bys definoval ‚Body Play‘ (slovo, nikoli časopis)?
FAKIR: [Plná definice je v Body Play #1]
V naší kultuře není vhodné slovo, proto jsem zavedl výraz Body Play, abych mezeru vyplnil. Je to o využívání těla a hraní si s ním.
BME: Původně jsi začínal s PFIQ. Co tě přimělo přesunout se do Body Play?
FAKIR: Omezení PFIQ. Zabývá se pouze vizuální stránkou tetování a piercingu, nikoli celým smyslem tohoto oboru.
BME: Takže smyslem nebyl body piercing, ale to, co se za ním skrývá?
FAKIR: Jo. Vždy mě víc zajímalo, proč to lidé dělají a co z toho mají, než vizuální stránka. Asi 10 až 15 let jsem byl hlavním přispěvatelem a později editorem a mým cílem bylo zaměřit PFIQ trochu šířeji. Chyběly mi tam životní příběhy opravdových lidí s fotkami. To bylo mým cílem, chtěl jsem obsah, vysvětlení podstaty a vzdělávání. Chtěl jsem něco solidního, do čeho bych se mohl zakousnout, což nebylo to, co by chtěli lidé z Gautletu.
BME: Proč ne?
FAKIR: Nevím. A od té doby mě kopírují, dokonce i změnili formát časopisu. Když napíšu něco o Vadra Vamra (nepovedlo se mi najít, kdo to byl – pozn. Bug), dají ho o rok později na obálku. Když napíšu něco o hácích, začnou hledat témata o hácích.
BME: Hádám, že se tedy blíží k tématu ‚In the Flesh‘.
FAKIR: Vždyť je toho spousta, lidí a témat, o čem jde psát. Tak buďte sakra originální. Proč prostě nepřijdou s něčím novým? Vždyť to není nic těžkého! [směje se]
BME: Takže jste víceméně vyplňovali mezeru, kterou PFIQ ani jiný časopis vyplnit nemohly?
FAKIR: Nejen u těchto témat, taky náboženské, spirituální a New Age magazíny… tohle vše se točí kolem příbuzných témat. Oni prostě nevědí, kam Body Play zařadit. New Age magazín jsem viděl i v knihkupectvích, jako je Barnes & Noble. Ale nevědí, kam zařadit mě. Občas mě strčí mezi porňáky, jindy mezi tetování, piercing nebo motorky. Asi není konkrétní místo pro Body Play.
BME: Jak se člověk seznámí s lékaři, kteří dělají nezvyklé práce?
FAKIR: V mém případě je to o tom, vyrazit mezi lidi, do jiných komunit a setkat se se spoustou lidí. Například jsem vždy sháněl BDSM friendly lékaře. Pokud někdo zašel ve svých hrátkách moc daleko, měli jsme v komunitě lékaře, který měl k BDSM vztah a dovedl pomoci. Měl jsem i jednoho milionáře, který měl sposutu kontaktů. Tzn. vysoko postavené lidi, takže vždy, když jsem potřeboval nějakou speciální informaci, šel jsem za ním a on sehnal někoho, kdo dovedl poradit. Když chceš lékaře nebo plastického chirurga… vždy se vyplatí být milionářem. A když nejsi milionářem, vždy se vyplatí jednoho či dva mít za přátele, protože mohou dokázat věci, které ostatní nedokážou.
BME: Co si myslíš o popularitě nových BM technik, jako jsou implantáty?
FAKIR: To mě nechává klidným, protože tyto věci nejsou dělány za účelem změny vědomí nebo rituálu.
BME: Je nějaká rovnováha a vztah mezi duchovní a estetickou stránkou věci, nebo jsou to naprosto nezávislé záležitosti?
FAKIR: Cítím to tak, že by měl být vždy propojen tvůj vnitřní i vnější život. Ne kvůli tomu propojení, ale proto, aby ses vyvaroval disbalancí a odchylek, které z tebe udělají Darth Vadera!
BME: Strávil jsi v tomhle „pochybném“ byznysu spoustu let… jakou radu bys dal lidem z oboru?
FAKIR: Varoval bych je, ať si uvědomí, že to, co dělají, je magie, a nikoli jen estetika a showbusiness. A ať se nenechají unést svým egem, protože psychické následky by mohly být nedozírné. Tresty za zneužití této „moci“ jsou tvrdé. Pokud máš slabost pro implantáty a začneš se předhánět v tom, kdo má větší… to už jsme u egomasturbace nad něčím, co má mít kouzlo a šamanský podtext. Zákon není to, co tě potrestá, zákony duše ale hlídají nepřetržitě. A za své chyby dříve či později zaplatíš.
BME: Kdo nebo co hlídá…?
FAKIR: Dobrá, znovu, zkusím použít analogii. Protože jsem právě viděl poslední díl Hvězdných válek (rozhovor není aktuální – pozn. Bug), je to podobné jako Síly, jak ji prezentuje Lucas. Všechny tyhle záležitosti, kde využíváš rostlinné substance k cestování nebo kde visíš za háky ze stromu, všechny tyhle věci jsou kvůli objevení „Síly“. A pokud to kvůli tomu neděláš, riskuješ zklamání, zoufalství a eventuálně i smrt.
FAKIR: Fakir prochází životem svojí šamanskou cestou ne proto, aby vydělal balík peněz anebo byl slavný. Už teď je slavný dost. Následkem toho jsou hromady telefonátů a emailů. Už jsem slavný dost, už nechci být slavnější.
BME: Přeješ si být míň slavný?
FAKIR: Občas.
BME: Tvoje zalíbení v korzetech začalo, když ses začal zajímat o Ibitoe?
FAKIR: Yup.
BME: A pak…
FAKIR: Tohle trvalo dlouho, takový pomalý masochismus. Pomalu to tvarovalo a měnilo tělo. Ujel jsem na představě přepůlení těla opaskem, čím těsněji bylo stažené, tím mě to nabíjelo víc, dostávalo to erotický podtext a já ho chtěl stáhnout ještě víc. Opasek funguje skvěle, ale z dlouhodobého pohledu je lepší trénovat větší část těla než jen pár centimetrů na šířku opasku uprostřed. Proto jsem usoudil, že potřebuju korzet.
Měl jsem pro to vášeň, byl jsem vytrénovaný a měl jsem zkušenosti z divadla z navrhování kostýmů. Tak jsem si řekl, jak je sakra možné, že nikde nemůžu sehnat korzet a když už seženu, tak mi nesedí?! Nikdo nedělal nové modely už devadesát let, tedy jsem využil své zkušenosti z výroby divadelních kostýmů a začal zkoumat, jak vytvarovat kostým podle figuríny. První typy jsem vyrobil pouze pro sebe, další pak i pro jiné lidi. Je to úžasná věc a dál pokračuji v jejich nošení a tréninku. Jsem aktuálně na 19″ (48,26 cm – pozn. Bug).
BME: Když přehlédneš svůj osobní zájem na tomto oboru, proč si myslíš, že se korzety vrací do módy?FAKIR: Móda korzetů přichází ve stoletých cyklech. Každých sto let přijde jejich boom, tak se to děje už po čtyři století a nevidím důvod, proč by to nemělo pokračovat. Poslední módní vlna dosáhla vrcholu v roce 1890, ta předchozí v roce 1790. Tohle jsem si vyhledal. A na konci století dosahovala móda vždy svých vrcholů. A konec století se blíží… Další vlnu korzetů čekám v roce 2090. Stávající korzety jsou jiné než dřív – jsou vyráběny i z gumy, kůže a PVC, nosí se nejen pod oděv, ale i jako horní vrstva a kdoví z čeho se budou dělat v roce 2090. Ale můžeme se vsadit, že v roce 2090 přijde jejich další vlna.
BME: Dáš nám stručný životopis?
FAKIR: Dobrá… stručný?
BME: No šel jsi na střední, pak na univerzitu divadelní techniky…
FAKIR: Ne, nejdřív jsem šel na Northern State vejšku a udělal si bakaláře v oboru věda a vzdělávání a pak jeden rok učil na škole řeč, drama a žurnalistiku. A až pak jsem se přestěhoval do Kalifornie a získal titul magistra na univerzitě v San Franciscu v divadelní technice a kreativním psaní. Pracoval jsem v divadle. Vlastně jsem několik let byl technickým ředitelem pro herecké workshopy – světla, scénografie atd. Pak se přesunuly do New Yorku. Také jsem pracoval jako učitel divadelní techniky, scénického designu, make-upu a kostýmů. A protože jsem si tam nedokázal najít opravdu dobrou práci, zkoušel jsem to i v dalších oborech. Byl jsem rytcem v technickém průmyslu, učil jsem tanec (tam jsem se dostal ke korzetům). Protože jsem měl technické vzdělání (původně jsem se ve škole zaměřoval na elektrické inženýrství) a uměl psát, dostal jsem práci jako copywriter ve společnosti Ampex, což započalo mou 27letou kariéru v technické inzerci. Pracoval jsem pro velké agentury, například jako účetní supervisor pro United Technologies, Memorex a podobné. Pak jsem pracoval v řadě firem na pobřeží a v Silicon Valley a na závěr jsem měl 17 let svoji vlastní firmu.
BME: S brandingem jsi začal na sobě jako součásti rituálů?
FAKIR: Jo, tohle je popsáno v Body Play #1.
Minulý týden jsem dělal „pálicí rituál“ (tetování rozpáleným železem) v Torrence v Kalifornii. Mělo to docela úspěch, skončili jsme ve tři hodiny ráno a pálil jsem sedm lidí. Poslední z nich měl asi 17 pálených čar (v originále „strike“ – pozn Bug) a u osmé čáry nám vypnula světla. Lidé mi to ale pomohli vyřešit. Měli jsme rytmus, zaklínání, kadidlo, bubny, a tak jsme to dokončili za světla baterek.
BME: Nejdřív ze všeho jsi začal pálit svoje nejbližší okolí?
FAKIR: Jo, chtěl jsem s nimi sdílet tuhle zkušenost.
BME: Kdy jsi s těmito semináři začal?
FAKIR: Bylo to podobné jako u body piercingu, ale mnohem později a v mnohem menším rozsahu. Jako malá akce to zůstává i dnes, ale daří se mi naplnit čtyři workshopy ročně. Estetika, pocity a kouzlo brandingu jsou úplně jiné než u tetování. Je docela dost lidí, které neoslovilo tetování, ale branding, zejména ten pocit, kdy jsou jednotlivé čáry páleny do rytmuhudby a celý zážitek trvá déle než hodinu. Je to svým způsobem rituál s transformativním účinkem. Mnohem víc intenzivní než tetování, a přitom ne tak intenzivně okamžité jako piercing. Je to úplně jiný druh zážitku. Branding je z úplně jiného vesmíru.
Objevila se spousta lidí, kteří do toho začali fušovat. Používali měkké kovy, rozpálené dráty… Největší problém byl v SM komunitě. Někteří lidé se začali prezentovat jako „brand mistři“, vyrobili si malinké verze cejchů na dobytek. Jenže na lidi se nedaly použít! Vídal jsem své přátele z SM komunity strašlivě zhyzděné. Neuvědomovali si, že šířka jizvy, která zůstane po vypálení, je několikrát větší než tloušťka rozpáleného kovu. Takže se všechny takovéto cejchy zahojily do jednoho velkého spečeného kolečka. Tehdy jsem si vyzkoušel, že i čtvrt milimetru silný plech nechá velmi širokou jizvu. To ale oni nevěděli a dál se mrzačili. Tak jsem začal se svými branding workshopy a naučil lidi jak se vyhnout průseru.
BME: Na to, jak seš starej, se nešetříš!
FAKIR: Pohybuji se mezi lidmi ve věkovém rozmezí 17–27 let. Jen velmi výjimečně pracuji s někým nad 30 let. Takže mi přijde, že mi je 27. I když to není pravda, aktuálně je mi 67 (zemřel ve věku 88, rozhovor je 21 let starý – pozn. Bug). Před dvěma lety jsem se rozhodl, že místo stárnutí budu mládnout, a zdá se, že to funguje. Stejně tak měním i pohlaví – občas se cross-dressnu (link na pa wiki) a jdu na veřejnost. Nosím ty nejvyšší možné podpatky a mám ten nejužší pas ze všech.
BME: Koukám, že se umíš bavit.
FAKIR: Jo. Užívám si života.
BME: Jak jsi přišel ke šperkům a nástrojům pro první piercingy?
FAKIR: Všechny jsme je vymysleli. Mluvím teď o Jimu Wardovi, sobě a asi pěti dalších lidech. Celou tuto věc jsme vymysleli. Nebyly žádné jehly, šperky, technika, ani jsme nevěděli, která místa propíchnout jdou a která ne (tak, aby bylo možné piercing zahojit). To vše bylo vyvinuto v letech 1969 až 1975. A tohle všechno bylo vytvořeno tímto jádrem, které dal dohromady Doug Malloy.
BME: Každý zná osud tvůj či Jimův, co se ale stalo s ostatními?
FAKIR: Jedním z nich byl Sailor Sid. Sailor Sid je mrtvej. Dál tu byl Alan Oversby (Mr. Sebastian), se kterým jsem byl na obědě minulý listopad. Už je taky po smrti. Pak tu byl Sammy Horsefrekenbeck. Nevím, kde Sammy je, asi někde v Německu. A další tři nebo čtyři lidé, jejichž jména nezmiňuji, protože nestojí o popularitu. Jsou to průkopníci piercingu, o kterých člověk nikdy neuslyší, podobně jako o páru z Texasu, kteří měli propíchlé bradavky v době, kdy je mělo propíchlé pouze sedm lidí z celého západního světa.
BME: Takových, o kterých jsi věděl ty?
FAKIR: Bylo to kolem roku 1976.
BME: Neměli Evropané v té době vzkvétající heterosexuální piercingovou scénu?FAKIR: Ne, jediní, kdo v té době měli v Evropě piercing, byli cirkusáci, kteří pracovali na německém karnevalu. Znám několik lidí, kteří měli piercingy v bradavkách a jazycích, to vše jen proto, aby jimi mohli provléknout provázek, táhnout za ně vozík po pódiu a takto si vydělat na živobytí. Jenom tihle… Fenomén začal, jak si já pamatuji – a to jsem byl u jeho zrodu – v Los Angeles, v západním Hollywoodu. A první fungující provozovna byla na bulváru Santa Monica, kde by si ji nikdo z nás neotevřel (nikdo z nás by si nemohl dovolit platit 750 USD nájem). Dělával jsem piercingy o víkendu a všichni mí zákazníci byli buzny. Nejpopulárnějšími piercingy byli Prince Albert a bradavky. A jak to prorůstalo společností, z původní gay komunity se to dostalo ke gay SM komunitě, následně k hetero SM komunitě. A dominanti (převážně) chodili se svými otrokyněmi na piercing labií a dalších míst. Následně se objevila další vlna – pankáči. A od nich se to dostalo ke zbytku mladší společnosti.
BME: Stalo se někdy, že by někdo z cirkusáků, jako byl např. Rasmus Neilson (cirkusák s obrovskými kruhy v bradavkách a Madison (link na wiki) piercingem), připojil k vaší skupině?
FAKIR: Ne, oni žili někde úplně jinde. Jsem si jistej, že Rasmus Nielsen si nikdy nemyslel, že se najde někdo další, kdo by si propíchl bradavky a protáhl si jimi háky.
BME: Doug Malloy vydělal svoje peníze na MUZAKu? (hudební vydavatelství – pozn. Bug)
FAKIR: Mimo jiné. Byl to self-made milionář, který pocházel z chudé rodiny z Washingtonu. Měl zlaté ruce a stal se milionářem ve 24 letech. Byl to spirituální člověk a krásně jsme si rozuměli.
BME: Vypadá to, že Doug se nepohyboval na veřejnosti tolik jako vy ostatní, ale přesto se ve věci aktivně angažoval tak jako zbytek vaší skupiny?
FAKIR: Víceméně. On to doslova žral. Doug Malloy byl bisexuální chlap, kterej vymetal všechny malé komunity a eventy nejen v Los Angeles. Měl dost peněz, takže jezdil po celém světě, udělal si přátele v NY, SF i Londýně. Byl posedlý tím, že by se tyto věci měly dostat mezi všechny lidi, kteří se o piercing zajímali. Byl i nadšenec do tetování a spousty dalších věcí. Žil v domě hned naproti Bobovi Hope v Tuluca Lake, hned vedle Nancy Sinatrové. Ve světě plném bran a hlídačů, z něhož vyjížděl ve stříbrném rolls-royce, který jste mohli zaparkovat kdekoli uprostřed ulice, protože ho každý objel, zatímco přemýšlel, které z celebrit asi patří.
BME: Hádám, že nikdo z vás tenkrát netušil, že se piercing rozšíří do stávající podoby komerčního odvětví.
FAKIR: Rozhodně ne.
BME: Myslíš, že to bude pokračovat?
FAKIR: Myslím, že už se to stalo součástí naší kultury a už to v ní zůstane, ale svého vrcholu už obor dosáhl. Už jsem vycvičil spoustu lidí, víc než kolik si tím může efektivně vydělat na živobytí. Jen málo z nich se tím dokáže solidně uživit, většinou je to vášeň a dělají to pro zábavu. Učím tyhle lidi, vždy skupiny po deseti lidech, a vzniká mezi námi velmi osobní pouto. Vím o nich a sleduju je obvykle další dva-tři roky. Chtějí to dělat, je to nezbytná služba poskytovaná naší kultuře. Takže na trénování piercerů, takových, kteří znají to umění, mají skill a umí tu magii, koukám jako na službu naší společnosti. Protože to, co za mnou lidi přivádí, je právě ta magie, zjišťujeme to každý den. Lidé přicházejí a ptají se: „Naučíš mě to dělat tím šamanským způsobem? Aby se kůže sama otevřela a jehla sama prošla?“ Učil jsem spoustu lidí a asi polovina z nich ke mně přišla právě z tohoto důvodu. A my je učíme sofistikované techniky a umění. Mám kolem sebe síť stovek lidí, kteří jsou v neustálém spojení a sdílí spolu denně informace. Naše škola je postavená na kolektivních znalostech a neustále pokračujícím vzdělávání stovek lidí. Proto je to, co děláme, tak dobré.
BME: Jak jsi poznal sovje první studenty? Jak jsi potkal například Erika Dakotu?
FAKIR: Eric byl piercingovej nováček ze Santa Cruz. V té době k nám volali lidé obvykle stylem: „Já jsem ten a ten, pořádáme v Berkeley festival a chtěli bychom, abyste k nám poslali piercera, protože návštěvníci by chtěli piercing.“ Tyhle telefonáty byly obvykle odmítnuty, až jsem jeden telefon zvedl já. Volal někdo z galerie ze Santa Cruz, kde chystali rituál zahrnující piercingy. Ptali se, jestli tam Gauntlet může někoho poslat. Odpověděl jsem: „Ne, ale já jsem Fakir a rád k vám přijedu.“ A tak jsem také udělal. Na místě (velmi komorním) jsme se svlékli, vzali bubny a provedli ten rituál. Tam jsem potkal Erika a spoustu dalších. Tam jsem potkal Allena Faulknera a všechny tyhle lidi.
BME: Zmínil jsi, že díky Dances Sacred and Profane jsi potkal Cleo.
FAKIR: Vlastně jsme se potkali v jedné SM skupině (Janus Society v San Franciscu) roky předtím, ale to jsme se neznali. Byla to taková zvláštní Francouzka, která si podvazovala prsa a hrála si s nima a to mě zaujalo. Pak jsme měli premiéru filmu v San Franciscu. Měla problém nalézt vhodné divadlo, nakonec jsme skončili v Mission District Roxy, což je takové avantgardní, experimentální místo, kde bylo možné vidět podobné věci jako náš film. Naše první světová premiéra byla velmi úspěšná. Dvě promítání denně a bylo vyprodáno na týden dopředu. Na většině z nich jsem řečnil. Bydlela poblíž, tak se nabídla, že sežene prostor pro opening party, a mně nabídla svůj byt k užívání. První schůzku jsme si dali čtvrtého června někdy před deseti lety a zůstali jsme spolu. Byli jsme oba otevření experimentům, bisexuální a ujetí na SM…
BME: Váš vztah se časem prohluboval…?
FAKIR: Je mezi námi velké spirituální pouto, děláme spolu ty věci, které jsme dělali tenkrát v Los Angeles – branding a podobně. Pracujeme jako tým, pracujeme s lidmi, z nichž někteří jsou zpočátku nespolupracující a uštěpační, což je ale obvykle přejde, když se do věci ponoří a začnou se dít pěkné věci.
BME: Body Play, umění a rituály jsou významnou částí toho všeho.
FAKIR: Jasně. Dances byly promítány v mnoha sálech. Během prvního roku udělaly kolečko po festivalech, měly dobré recenze v Londýně, Itálii apod. Jel jsem do Evropy spolu s Annie Sprinkle a řečnil tam. Cleo vždycky jela se mnou – prodávat trička a všeobecně pomáhat.
BME: Myslíš, že díky všem aspektům vašeho vztahu jste ho vybudovali tak silně, jak se jen málokomu podaří?FAKIR: Jasně. Sdílíme toho spolu hodně na duchovní úrovni, a protože k tomu oba přistupujeme z pohledu rituálů založených na bodyartu, funguje to skvěle. Pracujeme spolu s našimi lidmi na závěsech, piercingu a nekonečných piercingových rituálech včetně Savite Hindu rituálů, které pořádáme každé léto. Dělali jsme Balldance pro komunitu „Strach z AIDS“ opakovaně po mnoho let, a mnoho dalších. Tento typ rituálů, i piercingových, je moc důležitý pro uzdravení komunity. Což je jedna z věcí, kterou dokáže magie Body Play.
BME: Na co se teď chystáš?
FAKIR: Vidím před sebou spoustu šamanské práce a letos trochu víc cestování. Musím si hodně vybírat, mám spoustu pozvání, nezvládl bych objet zdaleka všechny. Musím týden věnovat pěti univerzitním studentům pro práci na jejich diplomkách, což nestíhám. Máme pozvánky na nejrůznější festivaly v Evropě. Chtěl bych mít i trochu volného času. Každý den strávím alespoň půl hodiny prací se svým tělem a rituální činností. Píšu. Mám kamaráda, který vydal několik knížek, a pár velkých nakladatelství, která by chtěla dělat moji autobiografii, o čemž se mi nikdy ani nesnilo. Mám za sebou pět let psychoterapie a po těchto zkušenostech se cítím na to, abych to udělal.
BME: Myslíš tradiční psychoterapii?
FAKIR: Ano, tradiční západní psychoterapii.
BME: Jak jde tohle dohromady…?
FAKIR: S tím co dělám? Poté, co jsme se rozkmotřili s Jimem, jsem byl v hrozném stavu. Něco jako: rozpadl jsem se, můžete mi pomoct? (směje se). A psychoterapie to začala zlepšovat. Můj psychoterapeut je vysoce akreditovaný, je to Žid, gay a jungián. Vnímá svoji práci jako práci šamana. Takže on, šaman ve svém oboru, dělá svoji práci se mnou, šamanem v jiném oboru. Hodně mi to pomohlo. Teď cítím, že můžu napsat plnohodnotnou knihu, tu jedinou, kterou už v sobě mám. Neudělám to ale dřív, než se budu cítit plně připraven. Na to si ale potřebuju udělat rok volno – ten příběh už jsem vyprávěl milionkrát, ale je tam spousta drobných zákoutí, která jsem zatím nikde nezmiňoval. Musím sehnat někoho, kdo mi pomůže s doplněním některých částí. Také potřebuju 25.000 USD, abych si to mohl dovolit udělat, to ale nebude problém.
BME: Čistě teoreticky, jak vidíš další vývoj oboru/komunity?
FAKIR: Nedávno jsem mluvil s Ronem Atheyem a Annie Sprinkle, s pionýry v těchto tělesných věcech. Ona jako demonstrátorka té sexuální stránky věci, on jako propagátor ponurých a krvavých rituálů. Ron si myslí, že noví (freaks) nadšenci hází své předchůdce do starého železa. Dělal turné po Evropě a bylo těžké pochopit to, co předváděl, a už vůbec tyhle věci nejde dělat veřejně. Ron dospěl – dělá opravdu hluboké věci, ať už formou či významem. Je to opravdu umělec. Ale noví freaks dělají krvavější věci a na ty původní „blázny“ se koukají jako na historické artefakty. Jako na staré železo. Bavili jsme se na téma „patříme všichni do starého železa?“ Ale to je spíš fráze. Z dlouhodobého pohledu budeme zapamatováni, vytvořili jsme archetypy, kterým se lidé přizpůsobují. Neberu osobně, když někdo přijde a řekne „změnils můj život“. Já ho nezměnil, já jsem byl jen jedním z kanálů, archetyp Fakir prostě udělal něco, co je přimělo jít a zkusit něco nového.
BME: Kdyby sis moh vybrat, čeho bys chtěl v životě dosáhnout?FAKIR: Myslím, že už jsem většiny z toho dosáhl, takže se teď spíš držím zpátky. Teď je čas sklízet, když vidíš, jak něco, cos zasadil, roste. Takže jsem ve fázi, kdy pozoruji krásu květů, které jsem zasel. Nekecám. A na to, co se děje, mám hodně optimistickej pohled. Cítím, že se lidé otevřeli zkušenostem umožňujícím jejich transformaci. Dáma jménem Atwaterse v knize Za světlem zabývala „near-death“ zkušenostmi (světelný zážitek v blítkosti smrti). Běžně vídá, co se děje s lidmi blízkými smrti. Neřeší, co viděli a kam šli… řeší jejich změny v dlouhodobém pohledu – po měsících, po letech. Vidí změny v myšlení. Jejich mozky se chovají a fungují jinak. Chápou věci jinak. Je to podobné jako po požití některých drog, například ayahuasky. Jakmile budeme mít dost „brain shifted“ lidí, lidí s tímto mozkovým posunem, vytvoříme novou kulturu. Ted Polemous z Londýna hodně bádá o tom, kam směřujeme… Neměl jsem ho rád, ale když jsme spolu zůstali zaseknutí na letišti Heathrow pět hodin, měli jsme čas si popovídat a hrozně jsme si sedli. Na téma „kam směřujeme“ jsme měli dvouhodinovou přednášku. Co se stane, když se bude každý tak „individualizovaný“, že se společnost rozpadne? Hodně se tím zabýval. Společnost je postavena jako jednoduchý celek – ruce, nohy, prsty… prostě jako tělo. Co se stane poté, co začnou všichni experimentovat se svým tělem a budou tu samé individuality? Společnost přestane existovat, nebudeme mít nic společného s ostatními. Nedokázal to přesně formulovat – když se hodně lidí změní (brain shift), začnou se chovat jinak a začnou chápat věci jinak. Vytvoří novou společnost, jiný model společnosti. Takový je můj názor, tam to myslím směřuje.
BME: Až skončí sklizeň, bude následovat smrt?
FAKIR: Všichni jdeme stejným směrem. Rád si říkám, že jsem připraven, ale nikdy nevíš. Bez ohledu na to, kdo jsi a kde jsi… Ram Dass měl mrtvici, ochrnul a nemohl mluvit. To je přesně to poslední, co bych řekl, že se mu stane. A jsem si jistej, že Ramm Dass to čekal ještě méně. On je Baba (forma duchovního vůdce – pozn. Bug), seděl v jeskyni, jednu chvíli měl tisíce uctívačů. Nečekal, že zajde do bytu na Merton County s milencem a dostane tam mrtvici, a přesto se to stalo. Bereš věci tak, jak jsou. Nikdy nevíš, co se stane zítra. Já si zvykám očekávat neočekávané, protože za poslední rok se mi neočekávané věci děly denně. Dostávám se konečně do fáze, kdy můžu žít šamanským způsobem života, jak jsem si vždycky přál… plním si vlastně svůj šamanský sen. Denně medituji o pomíjivosti všeho včetně sebe. Zejména sebe.
BME: Pro lidi, kteří nerozumí většině z toho, co říkáš, a kteří to vidí jako formu šílenství… co jsou věci, které by měli změnit, aby pochopili, co jsou vlastně zač?
FAKIR: Myslím, že se toho mnoho změnilo, ale jen u mladších lidí. Je tu spousta starších lidí, kteří nikdy nepochopí. Budou jen žít svůj život a pak zemřou, ať už směřují kamkoli. Ale hodně si slibuju od té spousty lidí, kteří otevřeli oči. Je éra velkého otevírání očí. Vidím pozitivně lidi, kteří na sobě začali pracovat, riskovat, aby dostali své tělo do fáze transformativních experimentů.
FAKIR: Chci vydat Body Play druhý díl (knihu), jen na to potřebuju 12.000 USD.
BME: Takže jen hledáš vydavatele, který ti dá 12.000 předem?
FAKIR: K čertu s někým! Když umím měnit tvar svého těla a dokázal jsem dosáhnout podobných změn i u jiných, proč bych si nemohl udělat svůj svět? Tak jsem s tím začal a funguje to! A další den jsem měl na účtu 3.000 USD.
BME: Kde se tam vzaly?
FAKIR: Z ničeho nic! Ne, ne…když dokážeš manipulovat s tělem a se světem, tohle se prostě stane. Začalo to propichování, ohýbáním nohou, změnou tvaru trupu… měnil jsem obvod svého pasu, nechal si vyrůst velké bradavky z malých dvorců, rozšířil si krk… toto vše mě něco naučilo.
BME: Toto je ale o něčem víc než o změnách tvého těla, zasahuje to vnější aspekty tvého života.
FAKIR: Jasně a co za tím je? Proč to tak funguje a jaký je vztah mezi tělem a duší? TO je téma na další knihu, kterou možná jednou vydám.
